Markéta Formanová

LOUTKOVÁ DIORAMATA

– unikátní československé exponáty pro Světovou výstavu v New Yorku v roce 1939

Úspěch československých loutek na světových výstavách v Bruselu v roce 1959 nebo třeba Montrealu roku 1967 je všeobecně znám, ale zájmu badatelů až donedávna unikal příběh loutkových dioramat, která byla vytvořena pro Světovou výstavu v New Yorku v roce 1939. Když jsem v roce 2012 hledala vhodné dílo Jiřího Trnky, na kterém by se dala založit dramaturgie oslav stého výročí jeho narození v Muzeu loutek v Plzni^[1], zaujalo mě téměř zapomenuté dioráma Svatba u Broučků, které bylo vystaveno v Jimramově, rodišti autora předlohy Jana Karafiáta. Při archivní rešerši jsem v Národním archivu ale našla ještě druhé dioráma, které bylo ve své době významnější, a dokonce bylo asi pětkrát větší. Historickému výzkumu obou dioramat jsem se usilovně věnovala několik let, zasadila jsem jejich vznik do okolností přípravy výstavy a společně s kolegy Zdeňkem Kuchyňkou a Veronikou Plachou vydala dvě publikace^[2], ze kterých vychází i tento text. Jakkoliv jsou loutky v dioramatech statické, nepostrádá jejich příběh dramatické prvky, statečné hrdiny, lítého nepřítele i záhadné ztracení.  

SVĚTOVÁ VÝSTAVA V NEW YORKU V ROCE 1939 

Světové výstavy, později nazývané Expo, jsou pořádány od roku 1851, kdy se první uskutečnila v Londýně, ve významných světových městech. V roce 1939 byla Světová výstava uspořádána v New Yorku při příležitosti oslav 150 letého výročí inaugurace prvního prezidenta Spojených států amerických, George Washingtona. Tato výstava s ústředním mottem „Building the World of Tomorrow“, která se rozkládala na ploše 492 hektarů ve Flushing Meadows–Corona Parku, měla ambice zastínit všechny dosavadní výstavy.  Československá republika přijala pozvání prezidenta USA F. D. Roosevelta dne 11. listopadu 1937^[3] jako 31. země z celkem téměř šedesáti států mimo USA.^[4] Cílem účasti bylo ukázat celému světu úspěchy dvacetileté Československé republiky v průmyslové, obchodní i kulturní rovině. V rámci příprav na výstavu ustanovila československá vláda usnesením z 25. května 1938 výstavní výbor, jehož předsedou a generálním komisařem jmenovala ing. Huga Vavrečku, bývalého vyslance, zplnomocněného ministra ČSR, ředitele Hospodářského ústředí pro střední Evropu a rovněž dědečka Václava a Ivana Havlových.^[5] Celkový plánovaný rozpočet výstavy představoval částku 27 300 000 Kč, z čehož 13,5 mil. bylo určeno na stavbu pavilonu a 3,6 mil. na státní expozici v Budově národů.^[6] Reprezentativní pavilon s expozicí a restaurací měl sledovat především obchodní zájmy a představit výrobky československých podniků. Expozice v Budově národů měla být prezentací ryze kulturní.^[7] První těžkou komplikací pro celý projekt byla situace po Mnichovské dohodě. Dne 28. října 1938 bylo na ministerské radě rozhodnuto o zachování záměru účasti Československé republiky na Světové výstavě v New Yorku.^[8] Vláda dospěla k názoru, že pokračováním v účasti se vhodně politicky využije vlny vzrůstajícího zájmu světové veřejnosti o Československo, a prokáže se tak jeho vůle k životu.^[9] Přesto, že byl rozpočet snížen o třetinu, přípravy pokračovaly a komisař Vavrečka se snažil dodržet původní plán s tím, že došlo ke zmenšení pavilonu a přemístění restaurace do přízemí.  Práce výstavního výboru probíhala podle upraveného plánu až do 15. března 1939, kdy bylo Československo obsazeno nacistickým Německem. Tragická událost zasáhla projekt ve fázi nejintenzivnějších příprav na zahájení výstavy. Československý pavilon, stojící v ulici Congress Street, byl ve fázi dokončené ocelové konstrukce. Na výstavišti se nacházela malá část exponátů určených pro pavilon, umělecká díla plánovaná k vystavení v Budově národů byla z velké části na místě, ale bez průvodních dokumentů, a část materiálu pro výstavu byla ještě na lodi. Německá správa Československa samozřejmě neměla v úmyslu pokračovat podle původního plánu a prezentovat na výstavě stát, který již fakticky neexistuje. Na konci března dostal komisař Vavrečka pokyn k zastavení přípravných prací a k zahájení likvidace.  Pavilon naštěstí zachránil československý vyslanec ve Washingtonu Vladimír Hurban, který věnoval veškeré úsilí tomu, aby byla stavba dokončena podle plánu. Po odmítnutí předání vyslanectví německým zastupitelským úřadům odmítl i vydání pavilonu. Vedení Světové výstavy potom následovalo vládu USA a neuznalo novou protektorátní vládu s tím, že za partnera pokládá pouze původní vládu Československé republiky, jejímž zástupcem v USA je vyslanec Hurban.  Dne 11. dubna 1939 se stal novým generálním komisařem československého pavilonu Jiří R. Janeček, i když v něm do té doby nikdy nebyl. Nový generální komisař Janeček začal ihned jednat se starostou města New York o sbírce za účelem dokončení pavilonu, přičemž pomoc očekával nejen od tamních krajanů, ale také od krajanů v Chicagu, kteří v tíživé finanční situaci nakonec vypomohli jako první (jejich České národní sdružení poslalo prvních 5000 dolarů). Původní plán instalace exponátů se podařilo dodržet pouze zčásti, chybějící exponáty byly doplněny díly určenými pro Československou státní síň v Budově národů a část pavilonu byla přeměněna na výstavní biograf. Na hlavní průčelí pavilonu byl osazen státní znak a vedle budovy na stožárech vlála americká a československá vlajka. Československá vlajka byla na znamení ztráty svobody spuštěna na půl žerdi.  Přes vleklé problémy byl zásluhou J. J. Janečka a sbírky krajanů československý pavilon s měsíčním zpožděním 31. května 1939 za masivního zájmu médií i veřejnosti slavnostně otevřen. Slavnostnímu zahajovacímu ceremoniálu na Nádvoří míru^[10] přihlížely tisíce lidí. Světová výstava v New Yorku byla prodloužena a československý výstavní pavilon, který v roce 1939 navštívilo přibližně pět miliónů lidí, byl otevřen i během roku 1940. Po skončení výstavy byl 27. října 1940 pavilon uzavřen a některé exponáty byly nabídnuty k prodeji. Výnosy měly být vynaloženy na bourání a likvidaci pavilonu, na kterou měla správa pavilonu 90 dnů.^[11]

LOUTKOVÁ DIORAMATA^[12]

DIORÁMA Inaugurace George Washingtona v New Yorku

Exponátem, který dokonale ilustruje celý příběh československé účasti na Světové výstavě v roce 1939, je velkolepé dioráma Inaugurace George Washingtona v New Yorku.^[13] S nápadem na zhotovení dioramatu přišel H. Vavrečka, který své prvotní záměry popsal při slavnostním odhalení díla: „Kdysi býval u nás krásný zvyk, že v každé rodině byl o Vánocích vystaven betlém a že si příbuzní a přátelé navzájem jako dárek věnovali »dadáky«, jak se jmenovaly figurky pastýřů, sedláků, řemeslníků a měšťanů nesoucích dary do Betléma. Na tento zvyk jsem vzpomínal, když jsem navrhl, abychom vytvořili pro newyorskou výstavu dioráma po způsobu našich starých lidových betlémů, a to na téma nejslavnější události v dějinách Ameriky: inauguraci prvního presidenta Spojených států“.^[14] Cílem projektu bylo vzdát poctu nejdůležitější události americké historie a zároveň předvést vysokou úroveň československých umělců. Dne 7. září 1938 se Vavrečkovi podařilo domluvit s továrníkem Jindřichem Waldesem financování zhotovení a instalace dioramatu v celkové hodnotě 75 000 Kč. Generální komisař se zavázal, že dioráma bude po výstavě slavnostně předáno městu New York pro městské muzeum s tím, že exponát na své náklady zhotovila firma Waldes.^[15] Po zajištění donátora došlo na smlouvu s autory, která byla řešena Protokolem na věčnou paměť z 29. října 1938. V protokolu uzavřel generální komisař H. Vavrečka s autory Václavem Fialou a Minkou Podhajskou dohodu, že pro Československý výstavní výbor newyorské výstavy vytvoří loutkovou scénu znázorňující slavnost inaugurace prvního prezidenta USA George Washingtona na balkoně newyorské radnice v roce 1789.^[16] Při samotné tvorbě s Václavem Fialou, který zkonstruoval co nejvěrnější obraz města a přístavu dle dobových materiálů a vytvořil celkovou kompozici dioramatu, spolupracovali další výtvarníci – sochaři Václav Nejtek, Evžen Březinský a Josef Franěk a malířka a návrhářka hraček Minka Podhajská. Nejprve se dioráma budovalo v pracovně sochaře V. Nejtka, avšak prostor začal být autorům brzy těsný, a proto uvítali nabídku firmy Waldes, která zřídila ve své pražské továrně velký ateliér, v němž mohli autoři nerušeně pracovat na rozměrném díle. Na základě návrhu zhotovil sochař V. Nejtek plastický model v přibližně pětinové velikosti budoucího exponátu. V. Fiala potom připravil přesné nákresy se všemi podrobnostmi ve skutečné velikosti. Postup prací u zhotovení více než dvou stovek postaviček začínal detailním rozkreslením jednotlivých postav V. Fialou. Podle nákresů vymodelovali sochaři Nejtek a Březinský ze směsi sádry a klihu hlavy, ruce a nohy a vytvořili jim drátěnou pohyblivou stavbu těla. Většina portrétů byla sochařským dílem V. Nejtka, V. Fiala je koloroval a sochař Březinský vytvářel účesy. Poté figurky převzala profesorka M. Podhajská se svým týmem švadlen a drátěné skelety opatřila textilními trupy, které se daly obléci do dobových oděvů.^[17] M. Podhajská a V. Fiala věnovali mnoho času studiu pramenů, aby dobové kostýmy loutek byly do detailu přesné.^[18] Textil na kostýmy bezplatně dodaly firmy Módní dům Schiller z Prahy^[19] a firma Sochor z Králova Dvora^[20]. Kovové součásti oblečení a výzbroje vytvořili podle dobových artefaktů pracovníci firmy Waldes a spol. Na hrotech věží, mřížích, štítech, lucernách, zbraních, knoflících, přezkách a dalších předmětech pracovala učňovská škola pod vedením ing. Zimy. Celkem učni vyrobili 4 000 různých předmětů.^[21] Divadelní osvětlení zajistil ing. Kubín z Elektrických podniků hlavního města Prahy.^[22] Na vzniku dioramatu pracovalo mimo zmíněných umělců také pět truhlářů, čtyři švadleny, pět kovodělníků pod dozorem strojního inženýra, čtyři elektrotechnici a dvě květinářky. Celkem bylo sečteno 11 000 odpracovaných hodin.^[23] Dioráma představovalo okamžik, kdy první prezident USA George Washington skládá přísahu na otevřené lodžii budovy radnice^[24] na Wall Street v New Yorku dne 30. dubna 1789. Radnice, která také sloužila jako sídlo kongresu, byla středem plastické scény, zasazená do dobové podoby ulice Wall Street s nízkými domy. Na balkonu byli velice realisticky vymodelování kromě prezidenta Washingtona i kancléř Robert R. Livingston v černém taláru, generál Friedrich Wilhelm von Steuben, generál Arthur St. Clair a státníci Henry Lee a John Adams.^[25] Aktu přísahy přihlížely davy jásajících diváků tvořené rozmanitými skupinami newyorských obyvatel. Přímo před radnicí zdravily prezidenta oddíly vojska v dobových uniformách, za nimi stáli zástupci původních obyvatel Ameriky v tradičních oděvech, z okolí přibíhali obyvatelé New Yorku různých profesí a národností. Přímo na budově radnice jedna figura vytahovala na stožár americkou vlajku lankem. Někteří diváci dokonce celou událost sledovali z korun stromů. Celkově se v dioramatu nacházelo asi 250 figur, které tvůrci nazývali loutkami. Přesné rozměry díla dosáhly úctyhodných 8,47 m x 1,60 m x 1,70 m.^[26] V lednu 1939 přišel J. Waldes s návrhem umístit do dioramatu skupinu osob v čele se sebou samým, H. Vavrečkou a dalšími autory díla.^[27] S tímto návrhem H. Vavrečka souhlasil, ale nemáme žádné doklady, zda byl uskutečněn.^[28] Dioráma bylo veřejnosti a novinářům představeno v sobotu 18. února 1939 ve Waldesově muzeu v pražských Vršovicích.^[29] Newyorské listy otiskly 4. března 1939 článek Dar staré vlasti americkému lidu, kde byla zdůrazněna role továrníka Waldese včetně zmínky o závodě v Long Island City.^[30] Dioráma bylo ve Waldesově muzeu, kde zabíralo podstatnou část expozice, vystaveno pro veřejnost do 5. března 1939. Výtěžek z výstavy byl věnován charitativní organizaci České srdce. Dílo bylo prokazatelně ještě 16. března 1939 v muzeu, ale již bylo zabaleno do devíti dřevěných beden a připraveno k odeslání. Loutky, které měly i kovové části, byly důkladně zabaleny v pevných krabicích a tyto krabice uloženy do beden vyložených dehtovanou lepenkou.^[31] Dle domluvy výstavního výboru a pana Waldese byl přibalen rám na expoziční zasklení, přičemž sklo mělo být dodáno až v New Yorku.^[32] Se spedicí vzniklo ale nedorozumění, když se firma Waldes domnívala, že ji zajistí Čs. výstavní výbor. Ten ale počítal s tím, že firma Waldes si zajistí odvoz a dopravu sama.^[33] Do USA se nakonec dioráma dostalo díky osobní intervenci továrníka Waldese, který dopravu oproti původní domluvě i zaplatil, a obešel tak zákaz dalšího posílání exponátů na výstavu. Přes všechny nepříznivé okolnosti bylo nakonec dioráma nainstalováno a vystaveno v hlavním výstavním prostoru vedle expozice sklářství naproti krajanskému koutku.^[34] Původně mělo být umístěno do prvního patra naproti mozaikovým oknům, ale s původními dispozicemi nebylo možné na výstavišti v New Yorku pracovat, neboť měl nový výstavní výbor k dispozici pouze omezené množství exponátů. V československém pavilonu zůstalo dioráma pravděpodobně i po prodloužení výstavy, ale tím jeho stopy mizí. Protektorátní vláda neměla na likvidaci pavilonu vliv. Pražský výstavní výbor ukončil svou činnost k 31. prosinci 1940 a zbývající agenda byla vyřizována ministerstvem obchodu. Bývalý komisař Vavrečka výslovně žádal subjekty, podílející se na výstavě, aby nepodnikaly v New Yorku samostatné kroky.^[35] Předpokládáme však, že se objemné umělecké dílo s vlasteneckým motivem neztratilo beze stopy a nepřestáváme optimisticky doufat, že se dioráma či jeho části ještě v budoucnu naleznou. 

DIORÁMA Svatba u Broučků

Loutkové dioráma Svatba u Broučků bylo vytvořeno mladým, tehdy 27 letým, Jiřím Trnkou rovněž na zakázku Československého výstavního výboru pro Světovou výstavu v New Yorku v roce 1939. Dioráma mělo být umístěno v československém pavilonu mezi uměleckými a průmyslovými expozicemi jako exponát, který by rozšířil nabídku i pro malé návštěvníky výstavy: „Co najdou americké děti v našem paviloně: Při výběru předmětů, jež mají v našem paviloně na novoyorské výstavě zastupovat naši tvorbu, pamatovalo se i na to, že tam musí být něco pro americké děti. Malíř Trnka, známý výrobce loutek a textilních hraček, připravuje pro výstavu rozměrný výjev ze života broučků.“^[36] Závaznou objednávku obdržel J. Trnka, shodou okolností na své narozeniny, dne 24. února 1939 s podmínkou, že „do několika dnů přinese alespoň částečné ukázky věcí tak, aby bylo viděti kvalitu provedení“.^[37] Trnka dioráma vytvořil doma, v dílně bytu na Riegrově nábřeží č. p. 24. Exponáty na Světovou výstavu v New Yorku byly expedovány na lodě do Hamburku postupně. Poslední várka odešla z Prahy na počátku března, kdy však Trnkovo dílo nebylo ještě dokončené. Československý výstavní výbor vyplatil Trnkovi na počátku března zálohu na materiál a 29. března 1939 druhou splátku za zhotovení dioramatu. Na počátku dubna byl odeslán ještě doplatek a platba za zhotovení vitríny, takže celková částka činila K 29 349.-^[38] V dobové korespondenci je zprvu užíván název Česká pohádka, a je tedy pravděpodobné, že si J. Trnka námět scény z knihy Jana Karafiáta Broučci vybral sám. Pro někoho možná překvapivě zvolil z knižní předlohy část, kde se vypráví o svatbě Verunky, na kterou si původně malý Brouček myslel, ale ona si poslušně vzala ženicha ze svého druhu slunéček sedmitečných (verunků). Jan Karafiát v předloze akcentoval důraz na poslušnost a respekt k moci božího řízení a zároveň v příběhu nerealizované lásky můžeme sledovat jeho vlastní zkušenosti. Karafiát byl zamilován do sestřenice svých svěřenců Hermínky, ale neměl odvahu si o ní požádat, protože se domníval, že by její rodina se svazkem nesouhlasila. Když se dozvěděl, že se jeho vyvolená zasnoubila se svým o generaci starším strýcem, kterému vedla po smrti manželky domácnost, zapsal si do deníku: „Neplakal jsem, ale ku práci jsem po celý den nebyl. Pro mne to katastrofa byla, nepochybně však byl v tom také milostivý Boží plán.“^[39] Karafiát po zbytek života nenašel vhodnou manželku, přestože po rodině toužil a v hledání mu pomáhalo i okolí. Ale ve srovnání s Hermínkou, dle jeho slov, žádná neobstála. Při příležitosti 50. vydání Broučků vyšel sborník, ve kterém Dr. Jan B. Čapek analyzoval výběr životní partnerky hlavního hrdiny: „Sleduje však zvláště Broučkovo charakterové dozrání a jeho pouť k rodinnému životu. Sblížení Broučka s Beruškou je pojato cele v duchu puritánské přísnosti: není to svazek z prvního zalíbení – on zprvu nechce ji, ale zajímá se o Verunku; ona pak odmítá jeho námluvy, chce broučka z roští. Oba jsou však potrestáni za toto uhýbání a podrobují se rodičovské – vlastně především Janiččině – vůli; potom jsou šťastní. V Beruščině dočasné zálibě pro broučka z roští je vyjádřena autorova přísná idea viny a trestu: brouček z roští přiběhne ke kmotříčkovým oznámit, když Brouček je zraněn chlapcem; Broučka potkalo neštěstí proto, že neposlouchal, a tehdy právě Beruška pozná broučka z roští, pro kterého by později Brouček málem přišel o Berušku.“^[40] Proč si však tuto smutnou scénu vybral dvacetisedmiletý Trnka, který byl šťastně ženatý a kterému se právě narodila první dcera? Jednou možností je, že využil zápletku známou z mnoha děl období romantismu, kde hrdina touží po úplné lásce, ale vybere si nedosažitelný ideál a cítí zdrcující nemožnost svou lásku získat. Druhou hypotézou je, že se ve výběru zrcadlí beznadějná atmosféra, kterou Trnka, dle expresivního vyprávění jeho maminky, pociťoval po obsazení pohraničí Němci v září 1938: „Všude bylo zoufalství a veliký pláč a zabírání stále pokračovalo až před samou Plzeň do Litic, jen půl hodiny od Plzně vzdálených. Jiří byl ten čas hrozně nešťastný a bál se o nás. Poslouchal stále zprávy vysílané rozhlasem, s jiskřičkou naděje v nějaký příznivý obrat v tom našem národním neštěstí. … Nakonec přišel na to, že teď je důležité vydržet a přečkat tuto strašnou pohromu. (…) Tahle těžká národní katastrofa dopadla na Jiřího tak drtivě, že se velice zhubl a byl přepadlý.“^[41] Dioráma panoramaticky znázorňuje přírodní prostředí, kde broučci žili, a to včetně jejich chaloupky a velkého množství realisticky ztvárněných rostlin, které dodal Lindtův závod na výrobu umělých květin a ozdobných per.^[42] V prostoru širokém 2,4 metru, hlubokém 1 metr a vysokém 1,2 metru se nachází 57 loutek, které představují broučky, slunéčka neboli verunky, luční kobylky a šneky přímo při svatebním obřadu Verunky. Kromě svatebního páru s družičkami a oddávajícím se na scéně nachází pěvecký sbor broučků se sbormistrem, kapela, kočár tažený lučními kobylkami a rodina Broučků s mnoha dětmi.  Loutky jsou vytvořeny z drátěného těla, díky němuž mohou zaujímat dynamické pozice. Tato drátěná těla jsou oblečena a vycpána vatou, zbytky filců či látek. Na těla jsou nasazené dřevěné hlavičky kulovitého nebo hruškovitého tvaru, na kterých jsou nalepené vlasy z přírodních materiálů doplněné tykadly z tenkých drátků s navlečenými korálky. Obličeje jsou, stejně jako ostatní dřevěné části, nejen nabarveny, ale jejich výraz je utvořen dřevěnými nosy různých tvarů na nich aplikovanými, očima z korálků, dokreslenými detaily a zdůrazněnými ústy. Ruce a nohy jsou dřevěné a spojené s drátěnou kostrou. Oblečení je pečlivě vypracováno včetně drobných detailů – pravděpodobně s oblékáním figurek pomáhala Trnkovi jeho maminka Růžena Trnková, která v tomto období se šitím u Trnkových vypomáhala běžně.^[43] Dioráma bylo zaskleno a bohatě barevně osvětleno, původní elektrický rozvaděč byl při restaurování doplněn novým, jenž splňuje bezpečnostní podmínky. Celkově je dioráma velice křehké a v minulosti bylo poškozeno neodbornou manipulací, masivním zaprášením a dřevokazným hmyzem. Součástí restaurátorské zprávy Západočeského muzea v Plzni je i doporučení, aby s dioramatem nebylo manipulováno a aby nebylo, pokud možno, stěhováno.^[44] Jiřímu Trnkovi se podařilo působivě vystihnout atmosféru předlohy podobně jako u ilustrací Broučků, které vytvořil později. Pestrý týden v roce 1940 uvedl: „Jiří Trnka je jedním z mála našich výtvarníků, kteří věnují část své tvůrčí práce dětem. Jeho loutky a hračky ukazují zřetelně, jak od prvních projevů artistní fantazie až k posledním figurkám nezapomenutelných Broučků a Betléma, dal se na cestu do světa dětské duše, kde objevuje stále nové a nové oblasti, jež pečlivý badatel ztělesňuje pohotovou ruku výtvarníka.“^[45] Dioráma Svatba u Broučků bylo společně s dalšími nevyužitými exponáty pro Světovou výstavu uloženo do dočasného depozitáře v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze v Sanytrově ulici.^[46] 3. prosince roku 1940 bylo ve stejném muzeu poprvé představeno veřejnosti na vánoční autorské výstavě J. Trnky Malíř naděluje dětem.^[47] Výstava hraček, loutek a knižních ilustrací se těšila i v těžkých časech velkému zájmu veřejnosti a již v sobotu 21. prosince byl obdarován knihami pětitisící návštěvník.^[48] Dobový tisk uvádí, že dioráma bylo „obležené bez ustání malými obdivovateli“^[49]. Během výstavy byla Svatba u Broučků odkoupena od výstavního výboru nakladatelstvím Melantrich, které jej v roce 1943 darovalo Českobratrské církvi evangelické.^[50] Od roku 1944 bylo dioráma umístěno v Muzeu Husova domu v Jungmannově ulici v Praze.^[51] Po válce, v roce 1947, bylo dioráma vystaveno přímo v obchodě nakladatelství Melantrich na Václavském náměstí.^[52] Českobratrská církev evangelická později zapůjčila dioráma do Jimramova, rodiště autora Broučků Jana Karafiáta, a posléze v roce 2012 do Muzea loutek v Plzni, pobočky Západočeského muzea v Plzni, kde bylo v dílnách muzea restaurováno a zachráněno před zkázou způsobenou skutečným hmyzem. Po ročním vystavení bylo opět navráceno do Jimramova, ale z důvodu nevhodných klimatických podmínek v Jimramově a zároveň vysoké návštěvnosti plzeňského muzea bylo v roce 2020 dlouhodobě zapůjčeno do Plzně a stalo se stálou součástí expozice Muzea loutek v Plzni.

DIORAMA JAKO FORMA PREZENTACE HISTORICKÝCH UDÁLOSTÍ

Během pátrání po historii loutkových dioramat pro Světovou výstavu v New Yorku jsem si logicky začala klást otázky, co jsou to přesně dioramata, zda jsou i pro dnešní dobu zajímavou formu realistického zobrazení děje či prostředí a zda by se dala tato forma prezentace využít i v muzejní pedagogice.  Odpovědi nyní hledám při studiu na Univerzitě Karlově v novém doktorandském programu Historie ve veřejném prostoru a doufám, že na některé z příštích konferencí představím výsledky.

_{Úvodní obrázek: Dioráma Svatba u Broučků. Foto: V. Marian, Západočeské muzeum v Plzni}

---

[1] pobočce Západočeského muzea v Plzni

[2] FORMANOVÁ, Markéta a KUCHYŇKA, Zdeněk. Ztracené dioráma: příběh unikátního československéhoexponátu na Světové výstavě v New Yorku v roce 1939: The Lost Diorama : the story of a unique Czechoslovak Exhibit at the 1939 World’s Fair in New York City. Plzeň: Západočeské muzeum, 2019. ISBN 978-80-7247-160-7.; FORMANOVÁ, Markéta a Veronika PLACHÁ. Dioráma Jiřího Trnky Svatba u Broučků. Plzeň: Západočeské muzeum v Plzni, 2022. ISBN 978-80-7247-194-2.

[3] Veřejná proklamace F. D. Roosevelta z 16. listopadu 1939

[4] Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR, Washington ZÚ USA, kart. 24, Osvěta: Výstavy/ Československý pavilon na světové výstavě v New Yorku 1939 (Československý pavilon na Světové výstavě v New Yorku 1939, Zpráva o činnosti za r. 1939); Celkem se výstavy zúčastnilo 52 států a 11 kolonií.

[5] Národní archiv (NA), Světová výstava New York, NAD 501, kart.10, inv. č. 73, signatura V69, Výstavní výbor (Dopis gen. komisaře Vavrečky generálnímu konzulátu v New Yorku ze dne 17. června 1938).

[6] NA, Světová výstava New York, NAD 501, kart.5, inv. č. 46, signatura P44, Prezidium ministerské rady 1937-39 (Vysvětlivky k rozpočtu pro Světovou výstavu v New Yorku 1939).

[7] Hall of Nations (v některých dokumentech překládáno jako Budova národů, v jiných jako Palác národů)

[8] NA, Světová výstava New York, NAD 501, kart.5, inv. č. 46, signatura P44, Prezidium ministerské rady 1937-39 (Dopis Předsednictva ministerské rady republiky Československé úřadu pana ministra ing. H. Vavrečkovi ze dne 30.10 1938).

[9] KREJČÍ, Marek. Světová výstava v New Yorku a československá propaganda. In: České, slovenské a československé dějiny 20. století. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2006. ISBN 978-80-7405-032-9.

[10] Court of Peace

[11] Podle Petra Křižana, který vychází z komunikace s vnukem J. A. Bati Johnem Nashem, odkoupil zbytky čsl. pavilonu za 32 000 $ Jan Baťa. Rozložená kovová konstrukce byla údajně dopravena do nově budované továrny v Belcampu (Maryland) a tam uskladněna. Petr Křižan [online]. ©2006 [cit. 16.5.2019]. Dostupné z: http://www.zlin.estranky.cz/.

[12] Dioráma je označení pro realistický model, většinou zmenšený, někdy naopak notně zvětšený.
Pojem dioráma doslovně znamená „vidět“ či „podívaná skrz“ a pochází z řečtiny

[13] Diorama je obecně chápáno jako obraz skutečnosti ve zmenšeném měřítku.; BENEŠ, J. Muzejní prezentace. Praha: Národní muzeum, 1981, s. 352.

[14] ZSA. Jak vzniklo diorama Washingtonovy přísahy: příspěvek Česko-Slovenska k americkým dějinám: magnet česko-slovenského pavilonu na světové výstavě v New Yorku. Večerník Národní práce. 1939, roč. 1, č. 52 (21.02.1939), s. 3.

[15] NA, Světová výstava New York, NAD 501, kart.2, inv. č. 18, signatura I18, Inaugurace 1938-39 (Dopis generálního komisaře J. Waldesovi z 8. 9. 1938).

[16] Autoři důsledně užívali pojem loutka pro označení figurek v dioramatu. Figurky splňovaly většinu charakteristik definice loutky mimo možnosti pohybu. Děj byl ale jasně dán uspořádáním a gesty figurek.

[17] FIALA, V. Náš dar národu J. Washingtona. Venkov. 1939, roč. 34, č. 49* (26.02.1939), příloha Neděle Venkova, s. 2. ISSN 1805-0905.

[18] NA, Světová výstava New York, NAD 501, kart.2, inv. č. 18, signatura I18, Inaugurace 1938-39 (koncept textu E. Basse pro brožuru).

[19] NA, Světová výstava New York, NAD 501, kart.2, inv. č. 18, signatura I18, Inaugurace 1938-39 (dopis firmy Waldes a spol. panu Klimešovi Svazu čs. průmyslníků ze dne 11. 2. 1939).

[20] NA, Světová výstava New York, NAD 501, kart.2, inv. č. 18, signatura I18, Inaugurace 1938-39 (Dopis od generálního komisaře Josefovi Sochorovi z 13. 2. 1939).

[21] FIALA, V. Náš dar národu J. Washingtona. Venkov. 1939, roč. 34, č. 49* (26.02.1939), příloha Neděle Venkova, s. 2. ISSN 1805-0905.

[22] ZSA. Jak vzniklo diorama Washingtonovy přísahy: příspěvek Česko-Slovenska k americkým dějinám: magnet česko-slovenského pavilonu na světové výstavě v New Yorku. Večerník Národní práce. 1939, roč. 1, č. 52 (21.02.1939), s. 3.

[23] NA, Zahraniční tiskový archiv, NAD 1066, kart.1064, inv. č. 1480, signatura 0-8-D, Československý pavilon na světové výstavě 1939-41 (článek Náš dar americkému lidu, Lidové noviny, 19. 2. 1939).

[24] Federal Hall

[25] FIALA, V. Náš dar národu J. Washingtona. Venkov. 1939, roč. 34, č. 49* (26.02.1939), příloha Neděle Venkova, s. 2. ISSN 1805-0905.

[26] Archiv Českého rozhlasu, Přednášky, P 13661, Diorama „Washingtonova přísaha“ zlatým hřebem světové výstavy v New Yorku 1939.

[27] NA, Světová výstava New York, NAD 501, kart.2, inv. č. 18, signatura I18, Inaugurace 1938-39 (dopis J. Waldese H. Vavrečkovi ze dne 10. 1. 1939).

[28] NA, Světová výstava New York, NAD 501, kart.2, inv. č. 18, signatura I18, Inaugurace 1938-39 (dopis H. Vavrečky J. Waldesovi z 11. 10. 1939).

[29] Dnes Moskevská 262/57, Praha 10 – Vršovice

[30] NA, Zahraniční tiskový archiv, NAD 1066, kart.1064, inv. č. 1480, signatura 0-8-D (článek Dar staré vlasti americkému lidu, Newyorské listy. 4. 3. 1939).

[31] NA, Světová výstava New York, NAD 501, kart.2, inv. č. 18, signatura I18, Inaugurace 1938-39 (dopis od firmy Waldes a spol. Československému výstavnímu výboru ze 17. 3. 1939).

[32] NA, Světová výstava New York, NAD 501, kart.2, inv. č. 18, signatura I18, Inaugurace 1938-39 (dopis od J. Waldese Československému výstavnímu výboru z 13. 3. 1939).

[33] NA, Světová výstava New York, NAD 501, kart.2, inv. č. 18, signatura I18, Inaugurace 1938-39 (dopis Waldes a spol. Čs. výstavnímu výboru ze dne 28. 3. 1939).

[34] NA, Zahraniční tiskový archiv, NAD 1066, kart.1063, inv. č. 1480, signatura 0-8-D (Nedatovaný, nesignovaný dokument – popis pavilonu).

[35] Pozůstalost V. Fialy, Dopis H. Vavrečky ze dne 24. prosince 1940.

[36] Sn. Co najdou americké děti v našem paviloně. Lidové noviny. Brno: Vydavatelské družstvo Lidové strany v Brně, roč. 47, č. 130 (12.3.1939), s. 7. ISSN 1802-6265.

[37] Národní archiv (NA), Světová výstava New York, NAD 501, kart.7, inv. č. 70, signatura S 58, Sochařské a malířské práce (Dopis generálního komisaře Hugo Vavrečky Jiřímu Trnkovi ze dne 24. února 1939).

[38] Národní archiv (NA), Světová výstava New York, NAD 501, kart.15, inv. č. 87, Účetní materiál 1939 B (Pokladní doklady ze dne 7. 3. 1939; 29. 3. 1939; 7. 4. 1939; 12. 4. 1939).

[39] KARAFIÁT, Jan. Paměti spisovatele Broučků. Svazek třetí: Na školách ještě vyšších. Praha: Ferd. Kavka, 1922, s. 312, 314.

[40] Nad Karafiátovými Broučky. Praha, 1941. s. 67.

[41] TRNKOVÁ, Růžena, CHVOJKOVÁ, Helena a TRNKA, Jiří. Můj syn. Praha: Československý spisovatel, 1972, s. 112.

[42] Sn. Co najdou americké děti v našem paviloně. Lidové noviny. Brno: Vydavatelské družstvo Lidové strany v Brně, roč. 47, č. 130 (12.3.1939), s. 7. ISSN 1802-6265.

[43] TRNKOVÁ, Růžena, CHVOJKOVÁ, Helena a TRNKA, Jiří. Můj syn. Praha: Československý spisovatel, 1972, s. 113.

[44] KUDROVÁ, Elen, ŠPINKA, Jiří. Restaurátorská zpráva, Západočeské muzeum v Plzni, 2012.

[45] KOTÍKOVÁ, Zuzana. Malíř naděluje dětem. Fotografie Jan Lukas a Centropress. Pestrý týden. 1940, roč. 15, č. 51 (21.12.1940), s. 15. ISSN 1801-4429.

[46] Národní archiv (NA), Světová výstava New York, NAD 501, kart.3, inv. č. 29, Likvidace 1939-40, č. j. 3054.

[47] Literární archiv Památníku národního písemnictví, fond Melantrich – nakladatelský archiv (1910–1996), kart. 20, č. přír. 10/97, pozvánka na výstavu.

[48] Malíř naděluje dětem. Národní listy: večerník. 1940, roč. 80, č. 348 (21.12.1940), s. 3. ISSN 1214-1240.

[49] Malíř naděluje dětem. Polední list. Praha: Tempo, roč. 14, č. 338 (07.12.1940), s. 4. ISSN 1804-8838.

[50] Národní archiv (NA), Světová výstava New York, NAD 501, kart. 15, inv. č. 87, Kniha 2.

[51] A. Výtvarné dílo br. Jiřího Trnky. Kostnické jiskry, č. 8, roč. 16 (20.4. 1944), s. 47; Ústřední archiv Českobratrské církve evangelické (ÚA ČCE); Muzeum Husova domu – inv. č. 204, datum zapsání 1944, v zasklené skříni s elektr. osvětlením, cena kupní 45 000, dar „Melantricha“, opraví F. Ciniburk z Prahy XIII, Bulharská 14.

[52] ma. Když se broučci ženili… Svobodné slovo. 1947, roč. 3, č. 286 (09.12.1947), s. 4. ISSN 0231-732X.