Kristýna Täubelová
CHCEŠ-LI BOŽÍ ZÁZRAK ZŘÍTI, SE VČELAMI MUSÍŠ DLÍTI[1]
Abstrakt:
Prostřednictvím projektu Včely se zabývám tématem včel skrze umělecké vyjádření a hledáním s ním spojených metafor. Zkoumám přímý sluneční svit jako zdroj divadelního světla, konkrétní možnosti inscenování v krajině a možnosti udržitelnosti divadla.
Svůj umělecký výzkum reflektuji ve dvou navzájem se doplňujících výstupech.
Jedním je textová část, která reflektuje tu část výzkumu, pro kterou je text výhodnějším médiem.
Zabývám se v ní zejména užitím masky a jejím podílu na vytváření atmosféry a vzniku tvůrčího proudění/flow. Pracuji i s přesahem tématu včel do oblasti filozofie.
Druhým výstupem je video, kde prezentuji fyzické výstupy výzkumu. Zejména technologické postupy, použité materiály, zvukovou a vizuální složku.
1 Úvod
1.1 Volba témat
Včely jsou fascinujícím společenstvím, jehož fungování je předmětem vědeckého i laického zkoumání. Mnohé už o tomto superorganismu víme a mnohé zatím zůstává skryto. K chápání včelího společenstva je možné přistupovat z nejrůznějších stran. Jak z hlediska vědeckého, tedy z pozice exaktních věd (např. Jürgen Tautz), tak praktického (z pozice včelaře praktika, např. Heinrich Storch, Josef Nymsa, Václav Smolík atd.), filozofického či náboženského (např. Rudolf Steiner a jeho následovníci, Bible), ale i uměleckého. U ohledávání tématu včel skrze umělecké vyjádření však nejde o exaktnost jako ve vědě, ale o přesnost, které může být docíleno skrze hledání odpovídající metafory.[2]
Včely jsou přímo spjaté se sluncem. Jedním z témat, kterým jsem se v rámci uměleckého výzkumu zabývala, byly možnosti praktického využití přímého slunečního svitu při inscenování v krajině. Výzkum však nebyl omezen jen na zkoumání technických či technologických možností. Téma včel přechází do další, obecnější roviny, tedy k otázce udržitelnosti divadla. To znamená, že jde o výzkum aplikovatelnosti principů nezbytných pro život včelstva do performativního díla. To vše směrovalo výzkum ke konkrétním a ověřovaným výstupům. Na jedné straně jsem se zabývala výzkumem v jeho hmotné podobě, na straně druhé i nehmotným důsledkem skupinové práce s hmotou v konkrétním časoprostoru. Téma spolupráce a spolupodílení se všech zúčastněných na tom, co se ve společném časoprostoru stane a jaká atmosféra u toho vznikne, vytvořilo prostor pro odhalování paralel tak odlišných společenstev, jako je lidstvo a včelstvo. Nabízelo jiný úhel pohledu, než je ten antropocentrický, který vychází z vnímání člověka jako individuality, jejíž ego se v rámci celku potřebuje prosadit, a to individuality jako součásti obrovského superorganismu, kterým by mohla být Země nebo dokonce celý vesmír.
1.2 Strukturování textu
Jedním z výstupů mého výzkumu je video, které reflektuje zejména fyzické výsledky výzkumu, spojené s využitím konkrétních materiálů. Prostřednictvím formátu videa lze lépe než v textu zprostředkovat právě tělesné aspekty tvorby.
Textovou část bych ráda využila k reflexi fyzicky méně zachytitelných aspektů výzkumu. Jde o tvůrčí proudění/flow, které vzniká během spolupráce mezi účastníky (odkazuji se tímto i k doktorské práci Dory Bouzkové).[3] Věnovat se budu zejména použití masky. Ta se ukázala jako zásadní pro budování specifické atmosféry, a právě tvůrčího proudění/flow.
Omezím se jen na některé aspekty, protože kompletní reflexe by svým rozsahem nutně přesáhla rámec článku.
Vzhledem ke specifickému formátu projektu Včely bych zde ráda vymezila, co pro mne znamená a jak budu dále v textu používat označení performer a účastník.
Performer – má masku, kostým a zprostředkovává kontakt s materiálem a připravenými činnostmi. Vědomě ovlivňuje dění a jeho vývoj v prostoru.
Účastník je divák. V tomto případě však nejde o pasivního sedícího či stojícího diváka, ale právě o aktivního, v prostoru se pohybujícího a do společných činností se zapojujícího účastníka.
Pro lepší orientaci čtenáře zde jen stručně naznačím, s jakým prostorem a proč pracujeme i přes to, že budu opakovat některé informace obsažené ve videu.
Vzhledem k základnímu tématu včel jsem se rozhodla zkoumat inscenační možnosti mimo divadelní prostor. Využít tedy možnosti volné krajiny, přirozeného světla a intimnějšího prostoru – plátěného kopulovitého stanu o průměru 4,3 m. Mohla jsem si zvolit i stan většího průměru, ale představa těsného prostoru úlu a budování určité intimity mezi performery a účastníky mne dovedla k rozhodnutí zvolit tuto menší variantu. Vnitřní upořádání stanu vychází z představy obrazu světa a krajiny. Kopule stanu představuje nebeskou klenbu, zbytek prostoru krajinu. Performeři i diváci tak vstupují z reálné vnější krajiny, v níž stan symbolizuje příbytek nebo přímo úl, do krajiny vnitřní. Pracujeme s proměnou měřítek, odkazujeme se tak k teorii fraktálů a podobnosti mikro a makro světa.
2 Změna myšlení
Zpočátku jsme měli představu, že budeme využívat solární energii i v jiné než přímé formě. Uvažovali jsme o použití světelných zdrojů uvnitř stanu, které by doplnily či zcela nahradily přímé sluneční světlo. Přemýšleli jsme o tom tak, že v případě nepříznivých povětrnostních podmínek si ideální počasí nějak nasimulujeme. To znamená, že jsme si strukturu inscenace představovali jako danou a neměnnou.
Nezdar při hledání optimálního světelného zdroje, který by obstál v denním světle a byl schopen nahradit přímý sluneční svit, nás dovedl k úvahám o nepředvídatelnosti vstupních podmínek. Znamenalo to buď trvat na neměnné struktuře a vyloučit tak využití přímého slunečního svitu, nebo přijmout nepředvídatelnost počasí. K tomuto rozhodnutí přispěla i přímá zkušenost s pandemií COVID 19, kdy celá společnost byla vystavena situaci, se kterou si nikdo nevěděl rady, a pravidla, pokyny a život jako takový se staly nepředvídatelnými. Najednou se nedalo nic plánovat, bylo nutné mít připraveno několik různých variant řešení a dle situace se přizpůsobit. Tato strategie je klíčová pro celý projekt Včely.
3 Způsob práce
Záchytnými body jsou pro nás konkrétní činnosti, které jsme si zvolili a ke kterým účastníky zveme. Tyto určité činnosti a práce s materiály nás jako performery ukotvují a poskytují nám jistotu v nejistotě, když nevíme, kdy přesně a s kým budeme akci provádět. Zároveň je třeba perfektní příprava věcí, které jsou k realizaci představení nebo interaktivní výtvarně-divadelní instalaci potřeba. Samotné provedení pak už není tak stresující. Performeři vědí, jaké mají k dispozici nástroje, tj. činnosti a materiál, jak fyzický, tak třeba hudební, s jejichž použitím, v interakci s účastníky a skrze napojení se na sebe i účastníky, vytvářejí vždy jedinečné situace.
Jako autorka projektu pracuji hlavně intuitivně. Situace potřebuji nejdříve hledat a vidět, teprve potom jsem schopna postavit nějakou strukturu. Je to jako práce na obraze. Mám možnost ho stále měnit, přemodelovávat a cizelovat detaily. Je to skvělý pocit, dokonale svobodná tvorba, oproti běžné práci scénografa, kdy je třeba mít do premiéry vše hotové a po premiéře už není možné nic měnit.
Neznamená to však, že by ona intuitivnost neměla pevný základ. Nutnou fází přípravy je nastudování dostupných materiálů. V tomto případě o včelách. Tato teoretická výbava pak slouží jako východisko pro volbu fyzických materiálů. Experimentování s materiály má praktickou fázi, kdy dochází k testování jejich performativních možností skrze jejich vlastnosti a technologické postupy. Poté přichází čas znovu se vrátit k tématu a zdrojům. Hledat paralely mezi fungováním včelstva a technologickými postupy s konkrétními materiály. V rámci konkrétní činnosti/práce vstupuje totiž performer s účastníkem do situace.
Situace mají mnoho vrstev, které účastník může, ale zároveň nemusí, rozkrýt. Může vnímat čistě materiální úroveň situace, tedy činnost/práci v její základní podobě. Nebo postupně vnímat i další významy této činnosti. Paní učitelka, která přivedla svoji třídu na uvedení Včel v Hořicích, to výstižně popisuje ve své zpětné vazbě: „Za mě bylo představení naprosto boží. Ještě několik hodin poté jsem ze sebe cítila včelí vosk, a měla v sobě moc příjemný klid. Dnes jsem představení rozebírala s dětmi a mile mě překvapily jejich pozitivní reakce. Všichni do jednoho byli nadšení. Říkali, že prvotní rozpaky vystřídala zvědavost a nakonec jim došlo, jak je to celé propojené, jak se stali včelami a jak pracovali a jak to krásně navazovalo na přírodopis z minulého roku (viděli v tom i vzdělávací přesah a i ten chválili)… Líbilo se jim, jak se dorozumívali beze slov a moc jim chutnalo vše, co na divadle snědli. Prostě nasytili všechny smysly a odcházeli obohaceni a spokojeni.“[4]
4 Metodologie
4.1 Příležitosti
Zkoušení Včel bez diváků se od začátku jevilo jako bezpředmětné. Proto jsme hledali možnosti, jak se k divákům dostat a s nimi moci ověřovat naše teoretické předpoklady. Domluvili jsme si tedy čtyři příležitosti, kdy se setkáme s různými typy diváků v odlišném prostředí a v rámci rozdílných akcí. Tato strategie se osvědčila a přinesla pestrou škálu zkušeností.
První příležitost pro setkání s diváky jsme vytvořili dne 27. 3. 2023 v zahradě vodárny v Nebušicích, kam byli po třídenních intenzivních přípravách pozváni žáci třídy prvního stupně ZŠ v Nebušicích. Uvedení mělo začátek a konec a trvalo určitou předem stanovenou dobu.
Druhé setkání se uskutečnilo v rámci PQ+ 2023 ve dnech 15. a 16. 6. 2023. Bylo jasné, že dvoudenní pobyt v areálu Pražské tržnice, kde o účastníky nebude nouze, přinese cenné zkušenosti. Toto místo přinášelo také výzvy, třeba městské prostředí a neustálou fluktuaci lidí.
Třetí setkání proběhlo v sochařském parku Sv. Josefa, v rámci výstavy U_mění Hořice 2023. Toto setkání bylo realizováno ve třech blocích. První se uskutečnil v rámci vernisáže výstavy 24. 6. 2023. Stejně jako v Nebušicích jsme se rozhodli pro formát se začátkem a koncem, který jsme uvedli 2x za sebou, pro menší skupinu diváků. (Doporučen byl počet do 15 osob.) Druhý blok v rámci výstavy byl proveden 1. 8. 2023 ve stejném formátu, počtu i rozsahu jako první. Poslední blok, realizovaný 20. 10. 2023, byl specifický tím, že se dalo očekávat jiné počasí než u prvních dvou a také jsme ho připravili zejména pro školy. Jednalo se o stejný formát jako u předchozích dvou, jen byl uveden čtyřikrát za sebou. Třetí setkání přineslo možnost jak provedení Včel v krásné krajině, tak komunikace s jiným typem diváků než na PQ. V tomto případě šlo spíše o návštěvníky výstav. Tedy lidí, kteří očekávali především vizuální zážitek. Ve třech případech šlo o uvedení pro školy.
Ke čtvrtému setkání jsme využili možnost účasti na festivalu pořádaném divadlem Polárka „Polárkový dort“ v Brně 15. a 16. 9. 2023. Podobně jako na PQ jsme předpokládali velké množství diváků, proto jsme zvolili i stejný formát dlouhotrvající výtvarně divadelní instalace. Stejně jako na PQ jsme se tentokrát nacházeli v městské krajině, avšak v prostředí parku. Diváky byly zejména děti v doprovodu rodičů či prarodičů.
4.2 Maska
Pro projekt jako takový bylo zásadním rozhodnutím použití masky. Inspirací pro masku, ale i kostým se stala kresba Pietera Bruegela „Včelaři“. K této volbě jsem přistoupila po zkušenosti z první fáze zkoušení, kdy jsme masky nepoužívali a měli i málo objektů a materiálu k použití. Bez masky performer chtě nechtě komunikuje s účastníky skrze výraz obličeje. Nejjednodušší a nejobvyklejší cestou je zároveň verbální komunikace. Příliš mnoho slov je pro mne věčným strašákem. V prvních fázích zkoušení právě i z důvodu absence jiného materiálu, skrze který by mohlo ke komunikaci docházet, probíhala komunikace prostřednictvím slova. Performeři tak sdělovali fakta o včelách, ale chyběl právě onen sdílený prožitek společného díla, o nějž nám v zásadě šlo. Účastníci byli stále „jen“ v roli diváků. Stáli tedy vně. Nestačí totiž společně mluvit, ale mnohem důležitější je společně něco vytvářet. Spolupracovat.
Masku jsme poprvé vyzkoušeli při setkání s dětmi ze ZŠ na zahradě vodárny v Nebušicích v březnu 2023. Zároveň jsme si určili i omezení, totiž nemluvit. Ke komunikaci jsme používali gesta, hlas/zpěv a papírky s děrovanými obrázky, které se dají přehrát na speciálním mechanickém hracím strojku. Obraz se tak převádí na zvuk. Konkrétně šlo např. o předání informace, že děti mají vyjít ze stanu a přinášet jablíčka. Performer tedy ukázal ven ze stanu a přehrával papírek s vyobrazením jablka. Děti pak vyběhly a jablíčka sbírali do nabídnutého košíčku.
Zároveň se potvrdila naše domněnka, že pokud my nebudeme mluvit a tento fakt bude prezentován jako určité pravidlo, děti ho přijmou a budou soustředěnější a nebudou tolik verbálně komunikovat jak s performery, tak mezi sebou.
Rozhodnutí užívat masku se tak upevnilo a v dalších uvedeních jsme masky dál užívali. Došlo k jejich technologickým úpravám. Upravovala jsem například střih textilní části masky, uchycení na hlavu, eliminovala možnost vzniku otlaků na obličeji atd.
Došlo i k úpravám kostýmu a zpřesňování jeho siluety a dalších součástí. Pracovala jsem s oblečením ze second handů, které jsem užila buď tak jak bylo, nebo jsem ho dále upravovala. Performeři mají být jakési specifické bytosti, u kterých nehraje žádnou roli pohlaví, a proto jsme volili unifikovanou siluetu pro všechny. Ze stejného důvodu jsme nakonec za vhodného počasí přistoupili k hraní na boso, v chladnějším pak v botách z filcu, stejných pro všechny. I tak se samozřejmě nevyhneme spekulacím diváků o tom, kdo je žena a kdo muž. Genderová specifika však cíleně nezdůrazňujeme a snažíme se maskou i kostýmem od nich odpoutat pozornost.
4.3 Maska na PQ 2023
Vzhledem k tomu, že na PQ jsme vystupovali 2 dny za sebou a instalace běžela více než 5 hodin v kuse, oslovila jsem další performery, kteří by doplnili náš počet, a bylo tak možné střídání. Stabilně tedy na místě působilo 4–5 performerů. Vzhledem k tomu, že masek máme 5 a někdy nás na místě bylo i 6, jsem se rozhodla si masku nevzít a stát se tak jediným verbálním komunikátorem. Ve většině případů tato strategie fungovala. Lidé se s dotazy obraceli přímo na mne, nebo jsem k nim sama přistupovala ve chvílích, kdy se verbální odpovědi domáhali od performerů s maskou.
Specifické prostředí pražské tržnice nabízelo setkání nejen s odbornou veřejností na PQ, ale i s lidmi, kteří přišli do tržnice za nákupy. Tím, že jsme působili ve veřejném prostoru a bylo možné volně a kdykoliv vstupovat do stanu, jsme získali účastníky, kteří by za jiných okolností nikdy nepřišli. Proto také někteří z nich požadovali verbální vysvětlení a kladli otázku: „Co to tady je?“. Spíše než abych záměr vysvětlovala, vybízela jsem je, aby vešli do stanu a sami zjistili, o co jde. Některé kolemjdoucí toto vysvětlení neuspokojilo a nazlobeně odešli, jiní nedůvěřivě vstupovali. Počáteční nedůvěra pak postupně ustupovala, když pochopili, že nejsou k ničemu nuceni a mohou i jen sedět a pozorovat dění uvnitř. Zároveň jim bylo nabídnuto občerstvení, které bylo výsledkem společné práce performerů a ostatních právě přítomných účastníků. Většinou se nakonec do činností i sami zapojili a strávili ve stanu desítky minut, někdy i více než hodinu.
Jako příklad zde uvedu několik starších žen, pravděpodobně, podle řeči, ukrajinského původu. Uvnitř stanu postupně dospěly do stavu pohody, do níž je pravděpodobně přivedla atmosféra, která je uvnitř stanu přítomná. Tvoří ji činorodé spolubytí ostatních účastníků a performerů. Je to jako sedět někde u kamen v kuchyni a společně popíjet, kuchtit, ochutnávat a kutit něco, co dobře chutná, hezky vypadá a voní. Nemuset nic říkat ani dělat, když nechci, a přitom nebýt sám. Tato atmosféra účastnice dovedla k tomu, že se z pasivního pozorování postupně dostaly k aktivní účasti na činnostech, které měly dost času pozorovat a pochopit. Nakonec dospěly do stádia, kdy samy ukazovaly nově příchozím, jak se co dělá.
Jedna z účastnic mne požádala, abych jí vysvětlila konkrétní význam svíček, které pluly na vodě v lavórku. Zeptala jsem se, co tento obraz znamená pro ni. Popsala mi dojemný obraz lodí, které vezou plamen naděje.
Zkušenost z PQ znovu potvrdila, že maska významně přispívá k budování specifické atmosféry uvnitř stanu i v jeho okolí. A to právě proto, že umožňuje a usnadňuje performerům skrýt emotivní reakce které se projevují v obličeji. Více se soustředit na prováděné činnosti a nemuset hlídat výraz své tváře. Mít prostor k hledání jiných než verbálních možností komunikace.
V tomto momentě jsme si uvědomili možnosti rozvíjení hudebních motivů. To znamená, jak využít hlas/zpěv a co je v možnostech performera. Úplná improvizace je samozřejmě možná, ale vyžaduje profesionální přístup a zkušenost, která je v našem případě u každého z performerů jiná. Spontánně tak vznikly zvukové plochy, v nichž jsme se omezili na brumendo v jednom tónu, nebo variovali melodii vycházející z onoho jednoho tónu a založenou na maximálně dvou dalších tónech. Víc se v našem případě nedá reálně zvládnout, protože se soustřeďujeme na několik činností zároveň. Performeři se snažili vycítit, kdy je prostor pro využití hlasu k podpoře budované atmosféry. K tomu je třeba sledovat dění ve stanu, reagovat na účastníky a další performery. Ve chvíli, kdy je slyšet zvuk hracích strojků, ať už performerů či experimentujících účastníků, není třeba vstupovat s žádnými dalšími zvuky. Ve chvílích, kdy se zdá, že panuje příliš dlouhé ticho, se otevírá prostor pro vstup hlasu.
4.4 Maska v rámci uvedení Včel na výstavě U_mění Hořice
Další příležitostí pro výzkum bylo uvedení projektu Včely v rámci výstavy U_mění Hořice. Získali jsme možnost práce s jiným typem diváků a zároveň v otevřené krajině. I formát tomu bylo třeba přizpůsobit. Po formátu výtvarně divadelní instalace na PQ a s touto zkušeností jsme znovu přistoupili k formátu se začátkem a koncem, který jsme březnu testovali v zahradě vodárny v Nebušicích.
Diváci přicházeli na místo postupně a s různým předstihem. To přineslo nové výzvy. Jak začít a jak skončit. Inscenování v nedivadelním prostoru interaktivního projektu v tomto případě neumožňuje usazení diváků před představením a klasické zahájení příchodem performerů.
Před tím, než začali přicházet v Hořicích 24. 6. 2023 diváci na první blok uvedení, nás tuto otázku ani nenapadlo řešit. Ocitli jsme se ale v situaci, kdy přicházeli diváci a postávali v okolí stanu spolu s námi. Vznikla tak poněkud trapná situace „čekání na začátek“. Ale hned na druhé skupince návštěvníků jsme testovali možné řešení, což obnášelo být v kostýmu a s maskou, věnovat se přípravám a připraveným činnostem v podstatě průběžně, bez ohledu na začátek či konec uvedení.
Účastníci tak přicházejí na místo, kde se již cosi děje, jsou přizváni k účasti na tomto dění a posléze zase místo opouštějí. Vstupují tedy rovnou do situace. Toto řešení podporuje i samotné téma, tedy včely. Protože i včelstvo bez ustání pulzuje a žije, neustále se v něm něco děje. Je to jeden živý organismus.
Účastníci tak přicházejí na místo konání, kde nacházejí obraz, který je komponován jak autentickou krajinou, tak do ní vnesenými prvky/objekty a postavami performerů v kostýmech a maskách.
Tato situace diváky druhého bloku, který se konal 1. 8. 2023 v Hořicích, natolik naplňovala, že se v podstatě zdráhali do tohoto obrazu vstoupit[5]. To přineslo další neočekávané výzvy pro přítomné performery. Znovu se potvrdila funkce masky jako základního předpokladu pro nastavení situace a pravidla neverbální komunikace mezi diváky a performery. Pro performery to byla možnost dále rozvíjet a testovat možnosti jiné než verbální komunikace s účastníky. Znamenalo to pohotově nacházet řešení pro nesčíslné množství nepředvídatelných situací. Například druhá skupina čítala kolem dvaceti lidí, což mnohdy výrazně omezovalo provádění některých společných činností uvnitř stanu. Performeři byli touto situací nuceni improvizovat a zároveň být mimořádně vnímaví k tomu, co se děje mezi diváky i jak ostatní performeři reagují a co dělají, aniž by měli možnost se nějak slovně domluvit. Skrze tuto zkušenost a vědomí, že jsme schopni i takovou situaci zvládnout, jsme si stále více uvědomovali, jak moc se téma včel propisuje do dramaturgie projektu. Zároveň se neustále potvrzoval předpoklad, že čím lépe budeme mít připraveny konkrétní činnosti, tím větší podporu nám poskytnou v neomezeném množství nepředvídatelných okolností, které nás při každém dalším uvedení mohou potkat.
V této souvislosti bych ještě zmínila zkušenost, kterou jsme získali až v rámci posledního bloku v Hořicích, a to se školními dětmi. Uvedení pro školy jsme se rozhodli nastavit tak, že třídy na domluvený čas přicházely, my jsme si na ně vyhradili určitý čas a pak měly zase místo opouštět s tím, že za pár minut dorazí další třída. Tento předpoklad byl ideální, ale ne vždy se podařilo harmonogram dodržet. Díky tomu však vznikaly nové situace. Stalo se například, že s jednou třídou jsme ještě nedospěli do konce a další třída již čekala venku. Nastavení ke společné tvořivé práci pravděpodobně způsobilo, že paní učitelka spolu se třídou, která právě skončila, pomáhala s úklidem a přípravou pro třídu následující, která již čekala venku. Co mají dělat, vydedukovali z vlastní, již prožité zkušenosti a skrze klíč, na základě kterého celá akce probíhá. To znamená, že účastník přebírá určité činnosti od performerů. Skupinka čekajících naopak nahlížela do stanu, kde seděla předcházející třída, a měla tak možnost být v roli zatím pasivního diváka a naladit se na to, co ji za chvíli čeká. Takže nakonec ani tato v první chvíli problematická situace nezpůsobila potíže ani kolaps, ale proměnila se jednáním performerů, účastníků a nastavenou přejícnou atmosférou v situaci veskrze pozitivní.
Za nejzásadnější považuji uvedení pro děti z přibližně šesté nebo sedmé třídy. (Jde o tutéž třídu a paní učitelku, jejíž zpětnou vazbu jsem v začátku tohoto textu citovala.) Tato třída přišla na řadu jako poslední. Ještě před vstupem do stanu někteří žáci vše hlasitě komentovali, zpochybňujíce smysluplnost své návštěvy projektu Včely. Podobný úvod není pro performery nijak povzbudivý, ovšem i takovou situaci musí zvládnout. K tomu velkou měrou přispěly právě masky a nastavená pravidla komunikace. Četné slovní komentáře a hovory mezi účastníky postupem času utichaly, protože neměly u performerů žádnou odezvu. Vzhledem k užití masek nebylo možné s performery udržovat žádný oční kontakt, chytat se výrazu ve tváři či čehokoliv jiného, co by mohlo být podnětem k dalším komentářům. Nedošlo k žádnému okřikování ani napomínání, ale skrze důsledné zapojování diváků do předem připravených činností v tiché a meditativní atmosféře vzbuzující dojem obřadnosti, došlo k přijetí tohoto způsobu komunikace všemi účastníky. A jak dokládá výše citovaná zpětná vazba paní učitelky, a to i k pochopení mnohovrstevnatého sdělení, které se performerům podařilo předat.
4.5 Maska v rámci uvedení Včel na festivalu Polárkový dort
Po úvodním setkání v zahradě nebušické vodárny, zkušenostech z PQ a dvou setkáních s několika skupinami v Hořicích, jsme získali značné množství poznatků, se kterými jsme vstupovali do dalšího setkání na festivalu v Brně. Zvolili jsme si formát výtvarně divadelní instalace, která se nám zdála pro účast na festivalu vhodnější, protože jsme pracovali s tím, že diváci budou chodit na jiná představení v určité časy, ale návštěvou Včel mohou vyplnit prostor mezi nimi. Umožní jim to se případně opakovaně vracet. Také to bylo poprvé, kdy většinovým divákem měly být děti.
Vzhledem ke slunečnému počasí se poprvé podařilo účastníky více vtáhnout do experimentování s odrazy slunečního světla a promítání na stan. Light designér Jan Beneš, který se věnoval zejména této činnosti, tím získal dostatek prostoru a času pro experimentování jak s technologií, tak s možnostmi neverbální komunikace s účastníky (viz video).
Tentokrát měli všichni performeři masku a nebyl přítomen nikdo, kdo by bez masky podával případná verbální vysvětlení. Cítili jsme již jistou, že jsme schopni nejrůznější situace zvládat i bez vysvětlování. Samozřejmě docházelo k oslovování performerů a slovního dotazování. Když se verbální odpověď nedostavila, tazatel buď odešel, nebo přijal fakt, že komunikace probíhá jiným způsobem. Celkem přirozeně to dříve pochopily právě děti. Nezabývaly se analýzou toho, co vidí, ale otevřeně přijímaly účast ve společné práci. Když pochopily princip, prováděly jednotlivé činnosti již samy a předávaly svou zkušenost nově příchozím. Performeři v maskách, tentokrát vybaveni sofistikovanějším hudebním materiálem, svým pohybem v prostoru, činnostmi a interakcí s účastníky utvářeli základní osnovu, kterou pak vyplétaly drobné nitky různě dlouhých interakcí dětských i dospělých účastníků. Společně došlo k vybudování právě onoho tvůrčího proudění/flow, které mělo až meditativní charakter.
5 Maska jako nezbytný prostředek pro vytvoření atmosféry a tvůrčího proudění/flow
Existence tvůrčího proudění/flow a prostředky, kterými jsme ho dosáhli, mne přivádí k úvahám přesahujícím rámec mého výzkumu.
„Maska jako produkt obrazného myšlení je jednou z možností, jak změnit identitu člověka a povyšuje ho na osobnost schopnou komunikovat s tajemnem. V dalším vývoji pak komunikovat se spoluobčany a přitom zůstat nepoznán. Přispívá k požadované změně vědomí, což uvádí vlastní osobu i diváka v primitivních kulturách do skutečně úplné změny vědomí – do transu,“ píší Jitka Staňková a Ludvík Baran v knize Masky démoni šaškové.[6] Vůbec tím nechci tvrdit, že bychom usilovali o komunikaci s tajemnem nebo změnu vědomí. Nicméně faktem je, že se cosi děje. V první řadě se domnívám, že maska, která skrývá identitu performera, tedy konkrétního člověka, je prvotním prostředkem k nastavení, nebo spíše zastavení komunikačního vzorce, na který jsme zvyklí a v němž žijeme.
Ukotvení performerů (a skrze ně pak i účastníků) v konkrétní činnosti vede k odfiltrování přebytečných podnětů, přispívá k podpoře soustředění a prožívání sebe sama tady a teď. To je de facto princip meditace. Opakující se hudební motivy zpívané performery, ke kterým se účastníci snadno mohou přidat nebo je jen podprahově vnímat, jsou v podstatě sdílenou mantrou. Tyto postupy přináší jak performerům, tak účastníkům vnitřní klid a soustředění, které umožňují společně zažívat tvůrčí prodění/flow.
6 Závěr
6.1 Filozofický přesah výzkumu
Závěrem bych ráda nastínila přesah mého výzkumu: Na základě autentického prožitku lze přinášet nejen faktické informace, ale i otevírat filozofické otázky. V tomto směru na mne velký dojem udělala výstava Miroslava Petříčka „Myšlení obrazem“. Zde byl na rozdíl od našeho výzkumu, kdy se od obrazu dostáváme k textu, postup opačný. Na základě Petříčkova textu vzniká kurátorský záměr a výstava, která myšlenky obsažené v textu demonstruje. Jeho interpretace metafory jako hádanky, která nutí člověka myslet, přesně vystihuje původní impulz pro vznik projektu Včely. V průběhu práce na projektu mi do rukou přicházely další materiály, ve kterých jsem nacházela podivuhodné souvislosti s tím, na čem pracujeme. A nebyl to pouze Miroslav Petříček, ale i respondenti a s nimi vedené rozhovory obsažené v knize Odolná společnost, kde se například Anna Kárníková zamýšlí nad funkčními modely ve společnosti,[7] nebo Eva Fraňková nad otázkou chápání nerůstu a jeho pozitivního přínosu pro společnost.[8] Nad těmito tématy se však nezamýšlíme až v současnosti. Polemika o tom, jakou optikou nahlížet na člověka a jeho místo v ekosystému, se vede přinejmenším od dob osvícenství.
Na tomto místě bych si dovolila použít rozsáhlou citaci z eseje Zdeňka Neubauera ze 70. let 20. století, ve které dle mého názoru filozof velice přesně formuluje situaci, v níž se lidstvo nacházelo a stále nachází, a předkládá možné řešení. Zároveň vystihuje směr, kterým bych ráda prostřednictvím projektu Včely ovlivnila vnímání a smýšlení jeho účastníků.
„Pokání neznamená napravovat omyly, nýbrž vzít na sebe vinu; znamená uznání naší závislosti na nebi a zemi, naši příslušnost k přírodě. Je třeba pochopit, že si z vlastních sil nepomůžeme, že se sami nezachráníme. To neznamená rezignaci, ale právě naopak víru v záchranu v trpělivém naslouchání a očekávání. Tato víra by měla vyplynout z náhledu, že svět sám je rozumný a hodnotný, že příroda sama je tvůrčí a moudrá, že jí nevládnou mechanismy, ale krása, dobro, účel, vědomí, svoboda a všechny ty dimenze smyslu, na kterých se účastníme tím, že je sdílíme a poznáváme, a ne tím, že jsme jejich výlučnými nositeli. Z této změny myšlení, z této pokory ducha, kterou zde označujeme jako ,pokání‘, může jedině vyrůstat naše naděje, že jsoucno pomůže sobě i nám, necháme-li prostor jeho svébytné iniciativě a budeme-li mu nápomocni. Toto obrácení se k světu v důvěře a partnerství si vyžádá od nás jiný způsob poznání, než jakým je současná věda: musí to být poznání, které je snahou po porozumění celku Skutečnosti, které je setkáním, sdílením smyslu, službou pozorovanému.“[9]
6.2 Výsledky výzkumu a širší souvislosti
Ve zkoumání možností praktického využití přímého slunečního svitu v rámci možností inscenování v krajině jsem dospěla k řešení, jež nakonec nevyužívá žádné moderní technologie. Ke svícení využíváme pouze odrazy přímého slunečního svitu skleněnými zrcadly a stíny nasvícených objektů. Zjistili jsme, že lze využít i v těchto odrazech obsaženou tepelnou energii k ohřevu, v našem případě jablek.
Výzkum nás zároveň dovedl k udržitelné formě divadelní inscenace. Nejsme vázáni na žádný divadelní prostor ani budovu. Lze využít v podstatě jakýkoliv dostatečně velký prostor v krajině. Nepotřebujeme žádný zdroj elektřiny. Pracujeme hlavně s přírodními materiály, které se dají recyklovat. Pokud vznikne nějaký odpad, je v přírodě odbouratelný.
Skrze zvolenou metodiku, vyhodnocování vlastního pozorování, prožitků i reakcí diváků, víme, že se nám daří (skrze nastavená pravidla nastavující specifickou atmosféru) vytvořit prostor, ve kterém se všichni cítí dobře, ať už jsou si toho vědomi, nebo ne. Příkladem nevědomého prožívání této atmosféry jsou děti, některé i velmi malé, které v prostoru stanu pobývaly až několik desítek minut a soustředěně přecházely od činnosti k činnosti.
Dalším důvodem, proč se účastníci cítí dobře a rychle vplují do tvůrčího proudění/flow, je jejich vědomé či podvědomé vnímání vlastní tělesnosti. Protože smyslové vjemy jsme schopni vnímat jedině skrze tělo a jeho smyslové orgány. V projektu Včely tento komplexní tělesný zážitek nabízíme. Fyzický pohyb, zvuk, hmat, chuť, čich jsou smysly, které život ve světě digitálních technologií eliminuje. Naproti tomu je dán prostor zejména zraku a jeho prostřednictvím vnímáme kvalitu obrazu a textu. Tento fakt nás tak stále více zbavuje tělesnosti a důraz je kladen na intelekt. [10] Přirozená tělesnost v našich životech absentuje, komunikace, vztahy a někdy i životy se čím dál tím víc přesouvají do virtuální roviny. Zároveň se však v praktikované formě lidské komunikace – nebo spíš sdělování a sdílení – odrazil dlouhý čas lidské evoluce, která prakticky do 20. století probíhala především skrze tělesnost. Pokud se s touto hluboce zakořeněnou formou komunikace setkáme, zažíváme znovu pocit naplnění, uvolnění a radosti, aniž bychom vlastně věděli proč. Například na festivalu Polárkový dort tak účastníci pobývali nejen uvnitř stanu, ale v hojné míře se zdržovali i poblíž, kde už se vlastně ničeho neúčastnili, ale pouze zde spočinuli, aby se nasvačili, poseděli… Stejně jako včelaři, když chodí ke svému úlu načerpat energii, nechat ovčelit vodu, která má pak blahodárné zdravotní účinky. Vrátím se tedy k názvu tohoto textu, uzavřu tím pomyslný kruh a nechám na čtenáři, jak si ho bude interpretovat. A kolik významů mu zjeví.
Chceš-li boží zázrak zříti, se včelami musíš dlíti.
Literatura:
DETTLI, Martin a HRADIL, Radomil. Včely a jejich svět. Hranice: Fabula, 2011.
DUTLI, Ralph. Píseň o medu: Kulturní dějiny včely. 1. vyd. Zlín: Archa, 2019. ISBN 978-80-87545-64-5.
GUSTIN, Yves Gustin. Ilustrované včelařství: Nepostradatelná rodinná příručka pro odvážné včelaře. Praha: Baobab, GplusG, 2010. ISBN 978-80-87060-27-8.
HEMENWAY, Toby. Zahrada Gaii: Domácí příručka permakultury. Praha: DharmaGaia, 2019. ISBN 978-80-7436-098-5.
HLAVÁČKOVÁ, Jitka, BARTLOVÁ, Milena, JANOŠČÍK, Václav, PETŘÍČEK, Miroslav, PŘIBÁŇ, Jiří. Myšlení obrazem: vizuální události Miroslava Petříčka, Praha: Galerie hlavního města Prahy, 2023. ISBN 978-80-7010-193-3.
HRADIL, Radomil (ed.). Včely jinak: Alternativy v chovu včel a přístupu k nim. 1. vyd. Hranice: Fabula, 2014. ISBN 978-80-87635-26-1.
Kolektiv autorů. Přiměřené technologie: udržitelné přístupy a metody pro permakulturní životní styl. Brno: PERMAKULTURA (CS), 2021. ISBN 978-80-907955-3-2.
KOUBOVÁ, Alice a BARONOVÁ, Barbora. Odolná společnost, 1. vyd., Praha: women ve spolupráci s filosofickým ústavem AV ČR, 2023. ISBN 978-80-908870-0-8.
JUKES, Helen. Srdce včely má pět komor. 1. vyd. Brno: Kazda, 2019. ISBN 978-80-88316-23-7.
LIVIO, Mario. Zlatý řez. Praha: Argo, Dokořán, 2006. ISBN 80-7203-808-7.
LUNDE, Maja Lunde. Historie včel. Praha: Dobrovský, 2017. ISBN 978-80-7390-329-9.
NEUBAUER, Zdeněk. Hledání společného světa. Praha: Malvern, 2017. ISBN 978-80-7530-071-3.
NYMSA, Josef. Přirozený život včelstev versus člověk, 2. rozšířené vyd. Brno: Šuplík, 2017.
ISBN 978-80-7550-042-7.
STAŇKOVÁ, Jitka a BARAN, Ludvík. Masky démoni šaškové. Pardubice: Theo, 1998, str. 22. ISBN 80-238-2707-3.
Steen, Diedrich a Tautz, Jürgen. Zázračný svět včel: Továrna na med aneb život v úle. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2018. ISBN 978-80-204-4691-6.
STEINER, Rudolf. Podstata včel: Kosmická chemie. 2. vydání. Hranice: Fabula, 2017. ISBN 978-80-87635-41-4.
STORCH, Heinrich. Na česně. 2. vyd. Lelekovice: Franesa, 2018. ISBN 978-80-907114-6-4
TAUTZ, Jürgen. Fenomenální včely: Biologie včelstva jako superorganizmu. 3. vyd. v češtině. Praha: Brázda, 2016. ISBN 978-80-209-0415-7.
Elektronické zdroje:
KLOUČEK, Ondřej. Dřevěná košnice originál – ruční výroba úlů. [online]. 2015 [cit. 24. 1. 2024]. Dostupné z: https://www.drevenakosnice.cz/
PETŘÍČEK, Miroslav a ZBOŘIL, Jonáš. 2024. 57. Miroslav Petříček: Umění v nás rozbíjí snahu všechno vysvětlit. In: Rozhovory Tomáše Zbořila [podcast]. 9. 1. 2024 [cit. 23. 1. 2024] Dostupné z: https://podcasty.seznam.cz/podcast/kulturak/miroslav-petricek-umeni-v-nas-rozbiji-snahu-vsechno-vysvetlit-308430
SMOLÍK, Václav. Opylaření: včely bez včelaře [online]. 2022 [cit. 24. 1. 2024]. Dostupné z: https://opyluj.blogspot.com/
SMOLÍK, Václav. Author Archives: václav smolík. [online]. 2015 [cit. 24. 1. 2024]. Dostupné z: https://mamevcely.wordpress.com/author/vaclavsmolik/
Filmy:
More than Honey [film]. Režie Markus Imhoof. Švýcarsko, 2012. 94 minut.
Země medu [film]. Režie Tamara KOTEVSKA a Ljubomir STEFANOV. Makedonie, 2018. 87 minut.
Účast na seminářích o chovu včel
Opylaření, Václav Smolík, Hostim, 19. 5. 2019, 10–16h.
Celodenní seminář s alternativním včelařem a výrobcem úlů Ondřejem Kloučkem, Valkeřice, 6. 6. 2020.
Úvodní obrázek: Včely. Foto: Michal Ludvík
[1] DUTLI, Ralph. Píseň o medu. Zlín: Archa, 2019. ISBN 978-80-87545-64-5.
[2] Odkazuji na rozhovor: PETŘÍČEK, Miroslav a ZBOŘIL, Jonáš. 2024. 57. Miroslav Petříček: Umění v nás rozbíjí snahu všechno vysvětlit. In: Rozhovory Tomáše Zbořila [podcast]. 9. 1. 2024 [cit. 2024-01-23] Dostupné z: https://podcasty.seznam.cz/podcast/kulturak/miroslav-petricek-umeni-v-nas-rozbiji-snahu-vsechno-vysvetlit-308430.
[3] BOUZKOVÁ, Dora. Stav proudění [online]. Praha, 2019 [cit. 2024-01-24]. Dostupné z: https://dspace.amu.cz/jspui/handle/10318/13559?locale=cs&null. Disertační práce. Akademie múzických umění v Praze, Divadelní fakulta. doc. MgA. Karel VOSTÁREK.
[4] Citace z e-mailu paní učitelky, která přišla na uvedení Včel v Hořicích, 20. 10. 2023, v rámci výstavy U_mění Hořice. Odhaduji, že šlo o žáky nižší třídy 2. stupně ZŠ se sportovním zaměřením.
[5] Toto vysvětlení mi poskytla při osobním rozhovoru jedna z účastnic.
[6] STAŇKOVÁ, Jitka a BARAN, Ludvík. Masky démoni šaškové. Pardubice: Theo, 1998, str. 22. ISBN 80-238-2707-3.
[7] „Za mě je funkční model zahrnující uvědomění si provázanosti, vzájemné závislosti, solidarity, ale třeba i kolektivní schopnosti něco vytvářet, budovat vazby.“ viz KOUBOVÁ, Alice a BARONOVÁ, Barbora. Odolná společnost. 1. vyd., Praha: women ve spolupráci s filosofickým ústavem AV ČR, 2023, s. 91.
[8] „Eko-sociální podmínky nemusí být nutně úplně nerůstové, především představují podnikání, které má jiný cíl než zisk – a to naplňování společenských potřeb.“ Tamtéž, s. 108.
„Žádoucí pak budou systémy, které podporují pozitivní hodnoty a formy jednání a jsou založené spíš na spolupráci než na konkurenci“ Tamtéž s. 117.
[9] NEUBAUER, Zdeněk. Hledání společného světa 1. vyd., Praha: Malvern, 2017. ISBN 978-80-7530-071-3. Chialismus a eschatologie aneb partnerství s přírodou, 1972, str. 17.
[10] Odkazuji na rozhovor: PETŘÍČEK, Miroslav a ZBOŘIL, Jonáš. 2024. 57. Miroslav Petříček: Umění v nás rozbíjí snahu všechno vysvětlit. In: Rozhovory Tomáše Zbořila [podcast]. 9. 1. 2024 [cit. 2024-01-23] Dostupné z: https://podcasty.seznam.cz/podcast/kulturak/miroslav-petricek-umeni-v-nas-rozbiji-snahu-vsechno-vysvetlit-308430.