Kateřina Dolenská:
DVĚ INSPIRATIVNÍ ZAHRANIČNÍ LOUTKÁŘSKÉ KONFERENCE S ČESKOU ÚČASTÍ
Toruň
Ve dnech 13. a 14. září 2023 se v polské Toruni na Univerzitě Mikuláše Koperníka konala odborná konference Illusions IN/OUTSIDE the Theatre s podtitulem Intermedial Performance from Renaissance until Today (https://www.human.umk.pl/wiadomosci/?id=31138). Zvolenou velmi širokou problematiku nahlížela z mnoha perspektiv. Hlavní příspěvek přednesl prof. Erkki Huhtamo z University of California z Los Angeles a týkal se mediální archeologie a historie mechanického divadla. Huhtamo je ostatně považován za průkopníka tzv. mediální archeologie a je autorem zásadních studií na toto téma, včetně monografie Illusions in Motion: Media Archaeology of the Moving Panorama and Related Spectacles (The MIT Press, 2013). Druhý den konferenci otvíral příspěvek věnovaný nejstarším (multi)médiím, který si připravil prof. Peter W. Marx z Univerzity v Kolíně nad Rýnem, kde vede Institut für Medienkultur und Theater.
V dalších blocích (některé běžely dokonce paralelně ve dvou sálech najednou) vystoupili například teatrolog David Drozd z brněnské Masarykovy univerzity s velmi zajímavým příspěvkem o užití multimédií v českém avantgardním divadle (především mluvil o Theatergraphu E. F. Buriana a Miroslava Kouřila), Konrad Chmielecki z univerzity z Bialystoku, který pohovořil z hlediska zvoleného tématu o wagnerovském Gesamtkunstwerku, Artur Duda z místní univerzity se touto optikou věnoval kantorovskému divadlu smrti a Jakub Kłeczek německému Bauhausu.
Pro loutkářský obor je na cestě k jeho emancipaci skvělá zpráva, že pro něj byl na konferenci vymezen samostatný blok, v němž vystoupily teatroložky ze čtyř zemí Evropy: francouzská badatelka Oriane Maubert ze štrasburské university přednesla příspěvek Plastic corporealities. The material-costume as an illusionist mechanism to reinvent body’s limits on stage, ukrajinská badatelka Daria Ivanova-Hololobova z kyjevské univerzity I K. Karpenka-Kary (dnes ovšem žije a působí v Německu) přispěla tématem Media technologies in the puppet show of Ukraine: On the verge of generationszaloženém na vyhodnocení dotazníkového šetření mezi ukrajinskými loutkáři všech generací aMarzenna Wiśniewska zastupující domácí univerzitu zkoumala Contemporary manual cinema: hybridity of shadow theatre, puppetry, and vintage cinematic techniques.
Můj příspěvek se pak týkal využití techniky live cinema na českých loutkových scénách a analýzy způsobů jejího využití, která je dnes v drtivé většině případů používána nejen jako atraktivní rozšíření divadelního jazyka, ale stává se přímo součástí celkové narativní struktury inscenací. Dovolím si z něj krátce ocitovat: Divadelní využití projekcí, tehdy pouze předem připravených, se v českém loutkářství objevuje počátkem 90. let a zpočátku bylo využíváno spíše jako ozvláštnění nebo svého druhu scénografická ilustrace. Díky prudkému rozvoji a zejména postupné cenové dostupnosti audiovizuálního vybavení divadel a rozšíření internetu se proměnily i možnosti, jak s projekcemi jevištně pracovat. V příspěvku jsem se pak podrobněji věnovala kategoriím „hra na film“, „práce s detailem“ a „live cinema jako integrální součást díla“. Závěrem jsem však kontrastovala, že při výčtu inscenací je zřejmé, že s výjimkou jedné předcovidové studentské inscenace, se práci s live cinema principem věnují tvůrci střední generace [zmíněn byl Tomáš Procházka, Husam Abed, Janek Lesák, Jakub Vašíček, Tomáš Jarkovský, Jakub Maksymov ad.]. Zatím k tomu chybí více dat, ale zdá se, jako by byla nejmladší generace tvůrců, která s technologiemi vyrostla, jimi přesycená, což nedávná pandemie ještě umocnila. Pokud se totiž podíváme na klauzurní práce a tvorbu začínajících souborů, v drtivé většině převažují křehké, komorní loutkové inscenace hrané na stole. Ale místo aby byla jevištní akce snímána a promítána, hraje se v těsné blízkosti herců a publika a maximálně pro dvě desítky diváků [skupiny Fras, Tmel Theatre, Musaši Entertainment projekty Daši Gostevy ad.]. Jestli jde o nový trend, ale ukáže až čas.
Vybrané příspěvky z konference Illusions IN/OUTSIDE the Theatrevyjdou v odborném recenzovaném časopise Pamiętnik Teatralny (https://czasopisma.ispan.pl/index.php/pt/index)
Montreal
Druhým setkáním, jehož jsem se měla šanci zúčastnit a které bylo také velmi pozoruhodné, byl dvouhodinový kulatý stůl nazvaný Ritual in Practicekonaný9. března 2024 během mezinárodního loutkářského Festivalu Casteliers v Montrealu (https://festival.casteliers.ca/en/spectacle/table-ronde-le-rituel-dans-la-pratique/). Kromě mě do něj přijali pozvání také Kanaďan Peter Balkwill (University of Calgary, Canadian Academy of Mask and Puppetry, Old Trout Puppet Workshop, Alberta), Maria Tri Sulistyani (Papermoon Puppet Theatre, Indonésie) a Cariad Astles (University of London Royal Central School of Speech and Drama, Velká Británie, prezidentka Research Commission UNIMA). Moderátorkou setkání byla Gabrielle Houle z University of Lethbridge (Alberta).
Základem hlavního příspěvku Peter Balkwilla byl komentář k předchozí festivalové projekci neobyčejně zajímavého čtyřicetiminutového dokumentu Iniskim – Return of the Buffalo (2023, https://www.maskandpuppet.com/project/iniskim/). Snímek dokumentuje vznik stejnojmenné inscenace, která propojila původní obyvatele Kanady s loutkáři a společně vytvořili divadelní hold bizoním stádům, která se od roku 2017 konečně začala vracet do volné přírody. Bizoni totiž byli vždy nedílnou součástí zdejších legend, mýtů a rituálů, a přeneseně i kulturní identity místních. Iniskim se hrál v noci a byly v něm využity svítící loutky-lampiony (mimochodem, Peter Balkwille byl hostem Pražského Quadriennale 2019 a vedl zde s velkým ohlasem workshop výroby loutek-lampionů). Právě otázka propojení loutek a rituálu, zkoumání živosti mýtů a dávných legend, inspirace původní kulturou (mnozí členové této komunity se do projektu aktivně zapojili jako hudebníci a zpěváci) a zároveň akcent na soulad s přírodou a vzdání úcty něčemu, co nás dalece přesahuje, přineslo do debaty mnoho velmi podnětných inspirací. Navíc má projekt význam nejen umělecký a ekologický, ale i lidsko-právní – v roce 2024 uplyne deset let od podpisu tzv. Buffalo Treaty a jak vysvětlil Peter Balkwill: Buffalská smlouva je první smlouvou svého druhu, která spojuje komunity Prvního národa, přesahující hranice provincií a států, aby tyto lidi sjednotila a podpořila renesanci jejich kultury, která byla v minulosti udušena koloniální expanzí na teritoriích Severní Ameriky.
Maria Tri Sulistyani a Cariad Astles hovořily spíše o své vlastní umělecké praxi a rituálům, jež jsou zvyklé vykonávat, aby se vydařilo zkoušení či představení, Maria Tri Sulistyani powerpointovou prezentací dokumentovala například společné vaření a konzumaci rýžového pokrmu, díky němuž se její mezinárodní inscenační tým sjednotil a přinesl i obětinu bohům, aby připravovaný loutkářský projekt zdárně dopadl.Čtveřici pak doplnil můj historiograficky laděný příspěvek věnovaný rituálům či snad lépe řečeno pověrám tradičních českých marionetářů. Při studiu pramenů jsem čerpala především z kapitoly Herecké pověry Petra Bogatyreva (Souvislosti tvorby, 1971) a z knihy Jana V. Dvořáka Matěj, Máťa, Matýsek (2005) a dokládala to zaznamenanými pověrami a rituály slavné loutkářské rodiny Kopeckých.
Na úvod však bylo třeba tradici českého marionetářství kanadskému publiku představit a upozornit na mimořádné postavení zvolené modelové rodiny, která je v českém divadelním světě doložená už na konci 18. století. Dokumentovala jsem to jak na příkladu legendárního Matěje Kopeckého, tak na osudech jeho vnuků, čtyř bratrů-legionářů, kteří hráli za první světové války na italské frontě u horského masivu Monte Altissiomo loutkové divadlo a pomáhali jím náborovat do československých legií a jejichž osudy dnes úspěšně popularizuje inscenace Jana Jirků Bratři naděje (2021) v pražském Divadle Minor.
Samotné pověry, které jsem zde odcitovala (například že se má jeviště zametat výhradně ve směru od publika, aby se nevymetli budoucí diváci; že si loutkáři nikdy nesmí sedat do první řady, protože to nosí smůlu; že se nikdy nesmí zazvonit na zvonek jindy než před zahájením představení, aby se neodradili budoucí diváci; že se musí text uváděné hry vždy před představením otevřít na první stránce a třikrát lehce poplivat apod.), publikum velmi zaujaly a následovalo několik reakcí z publika s prosbou o doplňující literaturu.
Obě setkání a velmi vstřícné ohlasy publika (nemluvě o osobním pozvání, které jsem v obou případech od pořadatelů získala) svědčí o stále silném postavení českého loutkářství ve světě a neustálém zájmu odborné i laické veřejnosti o jeho bohatou historii i současné inspirativní moderní trendy.
Tato studie vznikla na Akademii múzických umění v Praze v rámci výzkumných aktivit Ústavu pro výzkum a studium alternativního, loutkového a specifického divadla podpořených z prostředků Institucionální podpory na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace, kterou poskytlo MŠMT v roce 2024.
Autorka je členkou redakční rady tohoto časopisu, avšak nebyla zapojena do recenzního řízení ani do rozhodování o přijetí tohoto rukopisu k publikaci.
Úvodní obrázek: Insiksim. Foto: Mike Tan