Hza Bažant
PŘEDSTAVENÍ VÝZKUMNÉHO PROJEKTU „VIZUÁLNÍ DRAMATURGIE“
Dominance textu je v naší kultuře hluboce zakořeněná. Pokud v jakékoli formě záznamu použijeme psaný text, jeho význam je pro příjemce nadřazen všem ostatním složkám díla. Text se svou dominancí s sebou nese i svá omezení, neboť jeho čtení snižuje citlivost vůči jiným způsobům komunikace. Stává se absolutním arbitrem, jasným a uchopitelným hybatelem a měřítkem předkládaných skutečností. Opuštění myšlení prostřednictvím textu ve prospěch jiných, zde především přísně vizuálních forem zápisu, skript či partitur a jejich narativních struktur, přináší nové výzvy, ale zejména jiné formy překladu jednoho kódu do druhého. Tento překlad vždy radikalizuje možnosti imaginace a prezentuje další hranice možné interpretace. Především však provokuje proces skutečné transformace, který nabízí krok od média k médiu a nutí nás volit takové komunikační prostředky, jejichž prostřednictvím lze překonat stávající jazykové, kulturní a mentální bariéry. Vizuální stopa či struktura je univerzálněji srozumitelná, překračuje výše zmíněné myšlenkové hranice. Nabízí jiná než přímo diskurzivní řešení, verbální akty, které jsou nositeli příběhu, situace.
Naše zkušenosti s uměleckou prací s grafickými partiturami a výukou, která jejich užití testuje, vyžadují poměrně dlouhodobý proces vzniku díla bez textu jako ústřední struktury a hledání takového způsobu komunikace, který se pokouší o skutečný posun od překladu a ilustrace směrem k původnímu jazyku. Tuto zkušenost lze samozřejmě získat a rozvíjet během soustředěného workshopu.
Účastníci nejprve dostanou téma a nabídku možností, jak s ním pracovat. Během workshopu se nejprve seznámí se stručnou historií grafické komunikace, se zaměřením na vizuální partitury. Výsledkem workshopu by měl být katalog možných řešení, který je i nadále otevřený pro další výzkum.
Vizuální dramaturgie je segmentem pro divadelní a performativní práci nezbytným, ale z hlediska hlubšího výzkumu a závažnosti svého významu stále málo probádaným územím.
Zatímco se většina tradičnějších podob scénického umění opírá o text jako výchozí inspiraci, zdroj a vůbec podstatný impuls pro formování divadelního univerza, jeho struktury a celé definice vstupních prvků (počet herců, podoba prostředí, témata, délka atp.), pro poválečný vývoj měl obrat k výtvarné a vizuální složce děl naprosto zásadní přínos pro rozvoj alternativních přístupů k práci jako takové. Plně souvisí nejen s přesunem těžiště k výtvarné složce děl, ale také k orientaci na vizuální prvky jako určující struktury pro celý scénický a performativní tvar.
V posledních letech se reflexi vizuální dramaturgie věnují nejen teatrologové či divadelníci (Hans-Thies Lehmann, Knut Ove Artzner, Amálie Bulandrová, Kateřina Doleželová) nebo umělci a kurátoři věnující se vizuální kultuře a jejímu vztahu (buď ke kompozici v široce míněném smyslu nebo výtvarné koncepci například výstav, k nimž vytvářejí obrazová libreta nebo promýšlejí potenciál obrazového narativu). Ten zároveň podrobují textové reflexi (např. David Crowley, Dawid Muzyczuk, Brian Eno, Michal Murín, Jozef Cseres, Karel Císař, Jan Zálešák ad.). Jak je patrné, vizuální dramaturgie představuje širokou paletu přístupů k chápání materiálních a vizuálních struktur, která je artikulovaná napříč uměleckou i akademickou sférou. Klíčovým prvkem nebo stimulem v této oblasti je schopnost překladu nebo transformace převážně výtvarných nebo objektových kódů do svého druhu narativních, pohybových, hudebních či performativních a divadelních struktur.
Lidé z rozmanitých disciplín ukazují potenciál vyprávění obrazem, bez „zatěžkání“ textem / diskurzivní potřebou, ale zároveň i schopnost „čtení“ či poznávání skrze přímou zkušenost s předměty, světlem, tělesností, strukturou konstelací apod.
V centru našeho zájmu a předmětem výzkumu je hlavně přenos mezi jednotlivými kódy, transkripce z obrazového jazyka ve formě kresby do řeči materiálu.
Projektu Vizuální Dramaturgie je věnován záznam děje v čase nezávislém na psaném či mluveném textu. Jak zaznamenat nebo předznamenat jevištní akci bez použití textu nebo slov? Badatelský tým si klade za cíl prozkoumat možné způsoby neverbálního záznamu, komunikace prostřednictvím obrazů a znaků.
Náš výzkum se zaměřuje na spolupráci s lidmi z různých akademických prostředí nejen z ČR (DAMU, FAMU, HAMU, UMPRUM, FAVU, AVU, FF MUNI), ale i zahraničních institucí a s umělci, kteří tuto oblast rozvíjejí ať už v podobě partitur, libret nebo story boardů. Nosným prvkem je zde oslovení badatelů a tvůrců z různých institucí se záměrem ohledávání příbuznosti, ale i odlišnosti těchto výzkumů a zkušeností, podstatná je i snaha (nejen) pro české prostředí tyto přístupy teoreticky ukotvit a pokusit se nalézt adekvátní pojmový aparát, analytické strategie a jistý společný fundament myšlení, výzkumu a poznávání dramaturgických struktur i prvků.
Vizuálním záznamem může být komiks, story board, katalog materiálů, soubor objektů nebo struktur, které jsou skrze dramaturgické myšlení proměněny v kompozici, konstelaci živých entit i neživých objektů nebo akcí v podobě práce se zvukem, světly, pohybem předmětů nebo celých scénografií apod. Vizuální partitura je do značné míry objevem nejen performance 20. století, ale i hudební a vizuální kultury, která se zrodila v období avantgardy, ale její potenciál je v divadelním prostředí poměrně neprozkoumaný.
Samozřejmě lze za podstatný impuls pro uvažování o performativních dílech formovaných vizuální strukturou v podobě například grafických partitur, komiksů, konstelace výtvarných či architektonických prvků, skulptur či realizací, považovat performativní obrat úzce spojený s otevřenou formou na poli hudebním (Cage, Brown, Stockhausen, Feldman, Ponc, Knížák, Adamčiak či Grygar) nebo výtvarném (Pollock, Twombly, Rothko, Klein, Hansen i zmíněný Grygar), kteří transformovali výtvarné kódy do hudebních či uměleckých akcí či naopak právě akce užili jako zdroj k generování uměleckých artefaktů.
Tato generace padesátých a šedesátých let 20. století uvedla do pohybu širokou paletu přístupů k transformaci vizuálních partitur jako hlavních, hybných prvků pro performativní či komplexní scénická díla, jež prvotní impulsy otevřených děl a struktur uplatnila v aplikaci na kompoziční a dramturgické postupy. Zde je nezbytné zmínit tvůrce jako Mauricio Kagel, Dieter Schnebel, The Wooster Group či řadu současných tvůrců, kteří jsou schopni celé vizuální systémy pojmout jako plán pro své kompoziční, dramaturgické i režijní principy (Kowalski, KwieKulik, Ikeda, Nicolai, Dump Type, Handa Gote, Showcase Beat LeMot).
Úvodní foto: archiv Jana Bažanta