Karolína Koubová

Imunita komunity

Nedávné celospolečenské krize nás přiměly opakovaně se zamyslet nad tím, co je zdrojem spokojeného a kvalitního života. Do popředí se v této diskusi postupně dostává důležitost menších, soudržných komunit, které mají pevné vazby a dokáží se v případě potřeby semknout a vzájemně si vypomoci. Souvisí s tím i probíhající celospolečenská změna v pohledu na poměr trávení času v práci a ve volném čase, mění se pracovní návyky, posouvají se požadavky mladých rodin i seniorů na to, v jakém místě žijí, jaké služby chtějí a potřebují využívat. Kvalita života je téma dne, otázkou však zůstává, kdo a jak kvalitu života ovlivňuje, ne-li přímo určuje její rozvoj. 

O vlivu kultury na rozvoj měst se prozatím mluví především v ekonomické rovině, učíme se počítat multiplikační efekty či návratnost investicí do kultury v rozvoji podnikání, o sociálních dopadech kultury na život ve městech, stále ale nevznikla potřebná diskuse, natož pak návrhové koncepce podložené soubory relevantních dat, potřebné k potvrzení teze, že kultura rozvíjí města nejen po ekonomické stránce. České prameny jsou v řešené otázce vztahu mezi životem měst, jejich kulturou a jejich komunit minimální, a pokud jsou, přináší většinou informace o zahraničních výzkumech. Ty vycházejí z prací např. Marena Browna, který definoval mapu sociálních přínosů umění vč. jeho ukotvení ve veřejném významu. Stejně jako jeho další kolegové řešící roli kultury ve společnosti však poukazuje na nemožnost / neschopnost měřit sociální dopad, a to z několika důvodů. Snaha o překonání této velké výzkumné výzvy můžeme vidět například v díle Françoise Matarassa Use of Ornament, kdy se snaží formou rozsáhlého dotazníkového šetření s uzavřenými otázkami doložit pozitivní vliv umění a kultury na diváctvo. Důležitou oponenturou tohoto výzkumu (Merliová, Belfiore) se však posouvá metodika nelehkého výzkumného tématu, na základě čehož vzniká později mimo jiné i metoda Social Return on Investment. Další důležité jméno v tématu vztahu kulturní instituce a města je také bezesporu John Holden, který v posledních letech ve svých pracích dokumentuje vztahy a procesy probíhající ve městě a ovlivňující jak jeho rozvoj, tak rozvoj kulturní instituce (a hledá vznikající synergie).

Tvořivost začíná být v této souvislosti vnímána jako nezbytná součást pro zdravý organismus (systém) a základní kámen prosperity komunit. Z mého pohledu je to společný jmenovatel rozvoje města i kulturních institucí. Věřím, že se jedná o nepostradatelný prvek udržitelně rozvíjejícího se města, a základním kamenem pro zvyšování odolnosti a soudržnosti komunity. 

Kultura hraje klíčovou roli v rozvoji měst, neboť přesahuje oblast umění a estetického zážitku a zasahuje do sociální, ekonomické a politické sféry. Projekt Imunita komunity si klade za cíl prozkoumat a definovat „dobré praxe“ ve spolupráci mezi městskými samosprávami, kulturními institucemi a diváckými komunitami. Tento výzkum se snaží odpovědět na otázku, jak kultura přispívá k rozvoji měst a jak mohou být vztahy mezi těmito aktéry optimalizovány tak, aby podporovaly soudržnost, kvalitu života a dlouhodobou udržitelnost.

Výzkum hledá vazby mezi ekosystémy města zahrnující jak kulturní instituce, které kolem sebe mohou i nemusí mít vytvořené komunity, tak komunity samotné, ale i municipalitu jako takovou, či další možné stakeholdery. Tyto ekosystémy se navzájem ovlivňují, vytváří mezi sebou tlaky a vztahy, a působí na sebe v různých situacích. Vzhledem k množství ekosystémů působících ve městech bude nutné zúžit výzkum tak, aby bylo vůbec možné získat první relevantní data, nicméně připravená metodologie bude aplikovatelná na budoucí kompletní průzkum. 

Význam kultury v městském prostředí

Kulturní instituce představují významné hybatele společenských změn. Jejich vliv však není omezen pouze na estetickou rovinu. Kulturní instituce mohou přímo ovlivňovat atmosféru ve městě a podporovat kvalitu života jeho obyvatel. Například tím, že vytvářejí prostor pro setkávání, dialog a sdílení příběhů, mohou posilovat komunitní soudržnost. Kultura má také potenciál stát se místem reflexe a případné kritiky, což přispívá k demokratickým procesům a participativnímu plánování.

Výzkum se zaměřuje na otázku, jakým způsobem kulturní instituce plní tyto role, zda jsou si své společenské odpovědnosti vědomy a jakým způsobem ji implementují do své každodenní činnosti. Rovněž se ptá, zda městské samosprávy chápou rozvoj kultury jako nedílnou součást strategického plánování, která zahrnuje také aspekty jako kreativní vzdělávání nebo péče o duševní zdraví obyvatel.

Dezign výzkumu

Cílem přípravy metodiky je vytvořit strukturovaný a efektivní rámec pro realizaci výzkumu, který umožní získat relevantní data a odpovědi na klíčové otázky. Tento proces zahrnuje několik důležitých kroků:

• Expertní rozhovory: Identifikace odborníků v dané oblasti, vedení konzultací a hledání správných otázek a lokalit, které jsou pro výzkum zásadní.
• Příprava výzkumných otázek: Definování specifických otázek pro jednotlivé systémy nebo kontexty, které pomohou zaměřit výzkum na konkrétní oblasti zájmu.
• Příprava matice výběru míst: Vytvoření nástroje pro systematický výběr lokalit, které splňují kritéria reprezentativnosti nebo specifických charakteristik pro studium.
• Místní šetření: Realizace terénního výzkumu prostřednictvím metod, jako jsou řízené rozhovory, focus group a dotazníky, za účelem hlubší analýzy zkoumaných aspektů.
• Vyhodnocení sebraných dat: Analýza získaných informací, jejich interpretace a syntéza poznatků, které poslouží jako základ pro další práci a tvorbu závěrů. Tento postup zajistí komplexní a metodicky podložený přístup k výzkumu, který povede k uceleným a validním výsledkům.

Metodologie

Vzdělávací cíl: Procesní/dovednostní koncept

Cílem výzkumu je vytvořit nový, inovativní koncept práce s publikem a komunitami, který bude inspirativní pro města, divadla a další kulturní instituce. Tento koncept by měl nabídnout konkrétní postupy a nástroje, jak efektivně zapojit různé skupiny obyvatel, posilovat jejich vztah k místní kultuře a budovat smysluplné vazby mezi komunitami a kulturními organizacemi. Výzkum se zaměřuje na sběr a analýzu osvědčených postupů z míst, která představují „dobrou praxi“ v oblasti kulturního managementu, participace a práce s publikem. Tyto poznatky budou shrnuté do ucelené metodické práce, která by měla posloužit jako inspirace a návod pro další profesionály v oblasti kultury. Cílem je, aby tento koncept byl prakticky využitelný a přispěl k obohacení kulturního života ve městech i regionech.

Výzkumný přístup: Indukce

Cílem je pochopit a zpracovat širší kontext zkoumané situace, přičemž klíčovým krokem je identifikace a popis vztahů mezi příčinami a následky. Výzkum se má detailně zabývat tím, jak konkrétní faktory ovlivňují dané procesy a výsledky, a hledat logické vazby, které mohou být pro pochopení daného tématu klíčové. Jak už bylo zmíněno, v ČR není k dispozici dostatek relevantních zdrojů, v tuto chvíli se jedná o oblast, která zatím není dostatečně zmapována. Výzkum proto plánuje generovat nová data prostřednictvím vlastního výzkumu, experimentů či pozorování, která by vyplnila mezery v současném poznání. Tato data mohou představovat inovativní pohled na problematiku, která není běžně zohledňována v dostupné literatuře či praxi. Záměrem je vytvořit solidní základ pro další analýzu a navrhnout praktická doporučení, která budou přínosná pro širší publikum.

Projektový nástroj: Investigativní tvorba teorie

Tento nástroj vychází z induktivního přístupu, jehož klíčovou součástí je vyvozování závěrů z analýz postojů, názorů, rozhovorů a zjištění získaných prostřednictvím výzkumu. Výzkum se zaměřuje na hlubší pochopení tématu a jeho souvislostí, přičemž metodologie tohoto přístupu umožňuje identifikovat nové vzorce, vztahy a teoretické rámce, které mohou vzniknout přímo z dat. Podle klasifikace Colinsové, která doporučuje tento přístup při výzkumech zaměřených na sociální dynamiku, participaci a rozvoj komunit, mé plány jednoznačně odpovídají jeho využití. Investigativní tvorba teorie umožňuje nejen mapovat dosud nezaznamenané aspekty zkoumané problematiky, ale také vytvořit strukturovaný nástroj, který přinese nové poznatky, aplikovatelné v praxi i v širším teoretickém rámci. Tento přístup je zároveň flexibilní a podporuje organický vývoj výzkumu na základě průběžných objevů.

Expertní rozhovory

První část výzkumu byla zaměřena na expertní rozhovory, které měly za úkol metodou sněhové koule zmapovat situaci v ČR a poukázat na místa dobré praxe, „o kterých se již ví“. Rozhovory byly vedeny s Adrianou Světlíkovou, Olgou Škochovou, Marií a Davidem Kašparovými a Barborou Vait. Z rozhovorů vyplynuly tipy na místa, která by stála za zapojení do výzkumu, ale také následující poznatky:

Kulturní instituce se v posledních letech stále častěji dostávají do centra diskusí o tom, jak mohou ovlivňovat nejen kvalitu života obyvatel, ale i atmosféru a rozvoj měst. Jedním z klíčových konceptů, který se v této oblasti objevuje, je audience development (AD). Tento pojem, ač běžně užívaný, zůstává v českém prostředí částečně neuchopený, což limituje jeho potenciál.

Podle expertů je audience development často nástrojem politickým – strategickým přístupem k budování a rozšiřování publika, který zahrnuje nejen marketing, ale i zapojování komunit a podporu sociální soudržnosti. Kulturní instituce v České republice však podle všeho nevyužívají tento nástroj dostatečně efektivně. Chybí systematické sbírání a analýza dat, které by mohly pomoci lépe pochopit potřeby a preference návštěvníků, ale i propojit kulturní politiku s širšími společenskými cíli, jako je například psychické zdraví či kreativní vzdělávání.

Odborníci se shodli tom, že si kulturní instituce uvědomují svůj potenciál přispět ke změně atmosféry ve městě. Nicméně především v regionech často chybí provázanost mezi plánováním samosprávy a činností kulturních institucí. Tato izolovanost omezuje možnosti kulturních organizací stát se aktivními aktéry rozvoje městského prostředí. Spolupráce s místními školami nebo začlenění programů podporujících psychické zdraví by mohly přispět k propojení komunity a k budování měst jako živých a inkluzivních prostorů.

Komunita kolem kulturních institucí může v krizových situacích fungovat jako stabilizační prvek. Ať už jde o pandemii, přírodní katastrofy, nebo dlouhodobé problémy, jako je sociální vyloučení, kulturní instituce mohou být místem setkávání, dialogu a podpory. Inspirativní je také využití storytellingu, zejména v podobě místně ukotvených příběhů či divadelních inscenací, které propojují obyvatele s jejich historií a posilují jejich identitu.

Audience development může být rovněž nástrojem pro trénink demokracie. Prostřednictvím příběhů, diskusí a participativních aktivit lze posilovat schopnost společnosti diskutovat, argumentovat a respektovat odlišné postoje. Takový přístup nejen zvyšuje kulturní gramotnost, ale také podporuje sociální soudržnost a aktivní občanství.

Pro efektivnější zapojení audience developmentu do českého prostředí je klíčové propojit kulturní instituce s těmi, kdo o městě rozhodují. Je třeba více spolupracovat na úrovni plánování, vzdělávání a sociálních služeb. Kulturní instituce mají potenciál stát se hybateli pozitivní změny – nejen jako centra umění, ale i jako aktéři podporující kvalitu života ve městě.

Téma audience developmentu tak otevírá otázky, které dalece přesahují svět kultury. Ukazuje, že kultura není jen zábavou, ale zásadním nástrojem rozvoje společnosti.

Rešerše, výstupy z literatury

Anna Burzyńska ve svém sborníku Joined Forces: Audience Participation in Theatre, která se stala jedním z nejdiskutovanějších textů poslední dekády v oblasti divadla, říká, že 19. století bylo érou herců, dvacáté století patřilo režisérům a jednadvacáté století přináší éru diváků (Burzyńska 2016). Divadlo se obrací ve své dramaturgii k těm, bez kterých by celé divadelní a performativní umění nemělo smysl – k diváctvu. Umělci čím dál častěji touží navázat s diváky přímý kontakt, vyzvat je k dialogu a aktivně je zapojit do představení. Tento přístup popsaný v knize z roku 2016 má osvobodit diváky od pasivního přijímání, a naopak je podnítit k aktivní účasti.

My už dnes tento posun nevnímáme jako horkou novinku, už jej bereme jako něco běžného a někdy až okoukaného, ale myslím, že je dobré si čas od času připomenout, jak se náš obor vyvíjí. Umělci se čím dál tím častěji zaměřují na palčivé společenské a politické otázky, jsou zdůrazňovány propojení performativního a politického života, na scéně se objevují dokumentární postupy. V anotaci k mé řeči se dočtete, že „Nedávné celospolečenské krize nás přiměly opakovaně se zamyslet nad tím, co je zdrojem spokojeného a kvalitního života“. Po nedávných volbách asi nejeden z nás silně cítí, že demokracie, aktivismus a svoboda slova nabývají na významu, a v té samé chvíli jsou zpochybňovány. Je i toto důvod, proč se divadlo nemůže spokojit s pasivním publikem? Mělo by být prostorem pro demokracii, kde jsou diváci vybízeni nejen k pozorování, ale i k aktivnímu kritickému postoji? A pro mě zásadní otázka, je aktivní publikum schopné tvořit dobré vztahy? Podle Burzyńské současný svět už nepotřebuje divadlo, které předkládá pasivní osud postav jako nevyhnutelné rozhodnutí bohů. Místo toho má ukázat divákům, že osud a budoucnost jsou v jejich rukou – jak na jevišti, tak v životě.

To, jakým způsobem se vzájemně ovlivňují kultura a politika, mě fascinuje celou mou profesní dráhu. Díky jednotlivým pozicím, které jsem zastávala, jsem dostala možnost vidět jednu a týž situaci z mnoha úhlů pohledu, musela jsem pochopit souvislosti, uznat argumenty protistran, někdy ubrat plyn a někdy zase překonat sama sebe v tom, abych dodala ostatním potřebnou energii. Všimla jsem si, jak kulturní instituce působící ve městě přímo ovlivňují kvalitu života v něm, a tak jsem se rozhodla si své empirické poznání ověřit výzkumem. Jsem stále na začátku, takže tady nemohu prezentovat žádné závěry, nicméně se s vámi mohu podělit o pár tezí a hypotéz, ze kterých vycházím – protože tzv. visí ve vzduchu, mluví se o nich, ale nejsou doposud řádně zpracovány – alespoň ne v české kotlině. Tématem to ale očividně je, když jsme se v něm tak pěkně potkali s networkem Novou sítí, které tímto moc děkuji za pozvání.

Ale zpátky k potřebě otevřít divadlo diskusi. Vyjádření vlastního názoru a zapojení dříve pasivních příjemců informací vidíme v řadě dalších oborech, ne jenom v kultuře. Participativní přístupy jsou viditelné ve školství a vzdělávání, v řízení firem, v enviromentálních odvětvích, a ve spoustě dalších, v čem je tedy zásadní diskuse v umění?

Diskuse nelze vést bez určitých principů komunikace, kvalitní komunikace. Tím myslím způsob diskuse, která je oproštěna od manipulací či jiných metod zvýhodňující jednu stranu. Taková komunikace, při které se naučíme ve své komunitě férové argumentaci a dosahování svých cílů nenásilnou cestou, má být základem pro diskusi potřebnou v demokratickém státě. Diskuse nad uměním a kulturou se mohou stát velmi jednoduše prostorem pro „trénink demokracie“, protože je zcela jisté, že se v ní budou nacházet lidé s odlišnými postoji a názory, ale také s odlišnými cíli nebo vyjadřovacími prostředky. Umění pomáhá překonávat tyto bariéry a učí funkční komunikaci. Kultura je ze své podstaty nekompetitivní, inkluzivní, a právě díky tomu je velmi vhodným prostředkem pro to, jak diskusi učit, trénovat ji, jak pracovat s odlišnými názory.

Úspěšné instituce ani lidé nejsou nikdy sami na to, co dělají. Tento výzkum hledá odpovědi, jak se daří kultuře, a velmi správně se neptáme jen z pohledu jednoho aktéra instituce, diváka, samosprávy, filantropa. Kulturní instituce fungují ve vazbách a vztazích, které přímo určují, jak se jim bude dařit. Pokud kulturní instituce nebudou samy perfektně ovládat umění diskuse a argumentace, umění vytvářet pevné a zdravé vztahy, tak nebudou schopny obstát. Aliance diskusi přímo vyžadují.

Jeden příklad za všechny je autorka sama a příběh Jihlavy. V roce 2021 na konferenci Culture Get Together prezentovala velmi úspěšnou strategii pro kulturu a její implementaci, která měla skutečně dopad na život ve městě, byla a někde stále je brána jako příklad velmi dobré praxe, na jejím základě se podařilo prosadit řadu zásadních změn. Bohužel je ale třeba konstatovat, že se v Jihlavě nepodařilo vytvořit a udržet onu soudržnou síť, kde by na stejné vlně fungoval úřad, politická reprezentace, kulturní instituce a diváctvo – dobrovolnictvo – či skupina podporovatelů. V jednotlivých skupinách nacházíme zbytky chutě a energie, ale převažuje frustrace z nevydařeného síťování a větší potřeba se uzavřít do sebe. Kultura potřebuje ke svému fungování i další ekosystémy, které ji mohou dělat support a dodávat zdroje, které ji pomohou v udržitelnosti. Bez toho má jinak tendenci se vyčerpat, hrozí vyhoření pracovníků a zklamání z toho, že jsme měli skvělý nápad, na který už ale nemáme sílu.

Nyní hledá výzkumnice žité i chtěné vazby mezi městskou samosprávou, kulturními institucemi a diváctvem, které mohou přímo určovat rozvoj města směrem ke kvalitnímu životu komunit a jejich odolnosti, bezpečí a udržitelnosti.

Vypůjčujíc si terminus technicus IMUNITA KOMUNITY z jiného oboru, vnímá autorka jeho použití v tomto případě jako velmi trefné – je to jako jakýkoliv jiný ekosystém či organismus, který pro svoje správné fungování potřebuje mít funkční vnitřní mechanismy, ale zároveň je pro něj nepostradatelné být správně nastaven navenek. Co znamená imunita  komunity, kterou kultura může vytvářet a podněcovat, tedy přímo ovlivňovat svými vnějšími aktivitami a nastaveními?

Imunita komunity ve smyslu odolnosti společnosti představuje schopnost společnosti čelit vnějším i vnitřním krizím, jako jsou ekonomické otřesy či sociální nepokoje, udržení si stability a fungování. A to je přesně to, co v současných rozbouřených vodách několikanásobných krizí zažíváme. Pro dosažení této “imunity” je zásadní, aby jednotlivci i instituce v rámci společnosti spolupracovali a vytvářeli podmínky pro její odolnost. Ze sborníku Alice Koubové a Barbory Baronové Odolná společnost vyplývá, že jsou to právě sítě a vztahy, které nám pomáhají v případě krizí podat si vzájemně ruku. A opět se na to můžeme podívat dvojím pohledem vnitřního a vnějšího ekosystému kulturní instituce: ta má možnost vytvářet takové vazby svou vlastní činností, dramaturgií, přístupem k návštěvníkům i skladbou svého portfolia, ale zároveň sama potřebuje fungovat ve zdravých a živých vztazích v rámci města i republiky. Stejné principy, jiné ekosystémy.

Kultura hraje ve vytváření odolné společnosti zásadní roli, protože pomáhá formovat kritické myšlení, podporovat adaptabilitu a posilovat sociální soudržnost. Dalo by se to shrnout následujícím způsobem:

 1. Podpora kritického myšlení a reflexe:

Tvořivost a umění poskytují lidem prostor k reflexi nad společenskými otázkami, osobními zážitky i globálními problémy. Pomáhají rozvíjet schopnost kriticky nahlížet na svět a rozpoznávat různé perspektivy. Umění má schopnost otevírat diskuze o sociální spravedlnosti, rovnosti nebo politických otázkách, což posiluje informovanost společnosti a její schopnost rozhodovat se na základě hlubšího porozumění.

 2. Zvyšování adaptability:

Umění často reaguje na změny ve společnosti, tvořivý přístup ukazuje jednotlivcům i komunitám se možnosti, jak se lépe přizpůsobit novým situacím. Umělci často nabízejí inovativní způsoby, jak interpretovat svět, přičemž podporují myšlení „mimo rámec“, a tím zvyšují schopnost společnosti inovovat a nacházet nová řešení v krizových situacích.

 3. Posilování sociální soudržnosti:

Umění vytváří společné zážitky, které spojují lidi a podporují mezilidské vazby. Tady je však otázka, jestli silné společné zážitky vytváří i pasivní příjem umění a/nebo je třeba právě aktivního zapojení diváka tak, aby byl vystaven situaci něco tvořit či řešit s ostatními návštěvníky, aby se dostal do interakce s ostatními. Pokud se to ale daří, tak v těžkých dobách umění může sloužit jako nástroj, který pomáhá překonávat trauma a úzkost, čímž přispívá ke zlepšení psychické odolnosti společnosti. Společné umělecké zážitky také podporují solidaritu a empatii mezi různými skupinami, čímž posilují sociální integraci.

 4. Vyjádření emocí a terapeutická funkce:

Umění nabízí bezpečný prostor pro vyjádření emocí, což může být zásadní při zpracovávání kolektivních traumat, například během pandemie nebo ekonomických krizí. Tvořivé vyjadřování může být terapeutickým nástrojem pro jednotlivce i celé komunity a pomáhá jim lépe čelit nepříznivým okolnostem. Díky umění mohou lidé sdílet své zkušenosti a najít společnou řeč, což posiluje psychickou odolnost společnosti.

 5. Inspirace pro společenské změny:

Tvořivost a umění často fungují jako motor společenských změn. Umělci mnohdy předjímají nebo vyjadřují problémy, kterým společnost čelí, a svými díly inspirují k akci a změně. V historii byla umělecká díla často zdrojem politické angažovanosti a boje za svobodu a lidská práva, což podněcuje aktivismus a participaci jednotlivců na dění ve společnosti.

Tolik ke stručnému výčtu toho, co kultura „umí“, kultura je silový obor, kultura je investice. Není to jen chudá příbuzná, na kterou většinou přichází řada až naposledy. A já dodávám, že kultura je gamechanger.

Hledat odpovědi na to, jak se daří kultuře, je velká výzva. Za výše řečeným kultura nesmí ztratit to podstatné, svou živelnost, aby se nikdy nestala pouhým nástrojem rozvoje pro potřeby dotací, aby neztratila svou autentičnost, aby v nás nadále probouzela vibrace nadšení, radosti, ale učila nás přijímat i ne ty zcela příjemné emoce. Kultura je naším pojítkem a sdílenou hodnotou.

Čeká nás velmi náročná práce na tom, jak zajistit advokacii pro výše zmíněné na pozadí toho, že kultura propojuje různé světy a velmi odlišné jazyky, a přináší velmi různé benefity a zážitky. Věřím, že pokud osekáme kulturu na pouze jednu z vyslovených funkcí, degradujeme celé její fungování a přínosy. Ale právě proto potřebujeme, aby do diskuse o ní byly zapojeny všechny potřebné systémy, které se na ní podílí, od kulturních institucí, přes donory, odpůrce, umělce i politiky. Hledejme je, vtahujme je, dávejme jim prostor, a pak teprve vyhodnocujme.

Použitá literatura

• COLLINS, Hilary, 2017. Kreativní výzkum: teorie a praxe výzkumu v oblasti tvůrčích odvětví. První vydání. Přel. Vít MLEJNEK. Brno: Institut umění – Divadelní ústav ; Barrister & Principal. Kultura & arts management. ISBN 978-80-7008-386-4. 
• NEKOLNÝ, Bohumil, 2013. Divadlo a kreativní sektor. 1. vyd. Praha: Akademie múzických umění v Praze. Management umění – umění managementu, sv. 1. ISBN 978-80-7331-292-3. 
• SVOBODA, František a Simona ŠKARABELOVÁ, 2020. Ekonomika kultury. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita. ISBN 978-80-210-9633-2. 
• MATARASSO, François a Charles LANDRY, 2015. Hledání rovnováhy: 21 strategických dilemat v kulturní politice. První vydání. Přel. Michaela ŠEBESTOVÁ. Brno: Barrister & Principal : Institut umění – Divadelní ústav. Kultura & arts management. ISBN 978-80-7485-047-9. 
• PROKOP, Petr a Luboš LOUŽENSKÝ, 2021. Metodika mapování nezávislého divadla [online]. B.m.: Institut umění – Divadelní ústav. ISBN 978-80-7008-452-6. Dostupné z: https://www.idu.cz/dokumenty/dokumenty-pdf/idu_metodikamapovani_n5.pdf
• NEKOLNÝ, Bohumil, ed., 2014. Paradigmata moderní kulturní politiky. V Praze: Institut umění – Divadelní ústav. ISBN 978-80-7008-317-8.

Tento výstup vznikl na Akademii múzických umění v Praze v rámci projektu „Audience developement: vztah mezi komunitami a municipalitou” podpořeného z prostředků Účelové podpory na specifický vysokoškolský výzkum, kterou poskytlo MŠMT v roce 2025.

_{Úvodní foto: archiv autorky}