Jitka Vrbková
JAK ZAPARKOVAT ČESKÁ DIVADLA ACTOR-SPECIFIC V KULTURNÍM SYSTÉMU
Milý čtenáři,
pokud nyní čekáš odpočinkový a vlastně trochu humorný žánr, musím tě zklamat. Bude se jednat o čtení depresivní až hororové, při němž vstávají vlasy na hlavě všem, kterým po létech úporného snažení o „zaparkování“ našich specifických divadel v českém kulturním systému ještě všechny vlasy nevypadaly. Abychom na věc nešli příliš zostra, začněme jedním (velmi málo poetickým) podobenstvím: podobenstvím o parkování:
Nikdy jsem nechtěla řídit auto, ale narůstající počet dětí v rodině mě k tomu donutil. Auto mi dávalo skvělé možnosti účastnit se akcí, na které bych se jinak nezvládla dopravit – byl tu ale jeden problém typický pro začátečníky: parkování. Bydlíme ve velmi úzké ulici, kde zaparkovat podélně není úplně snadná věc.
Parkování byl tedy důvod, proč jsem řadu akcí vynechala ze svého diáře – bála jsem se, že bych po příjezdu nedokázala zaparkovat. Nejezdit na akce jenom kvůli parkování je samozřejmě úplně absurdní, proto jsem se rozhodla situaci řešit: nejlepší by samozřejmě bylo mít auto s automatickým parkováním nebo alespoň s vestavěnými kamerami. Na to ale nemáme peníze. Zbývá tedy řešení trochu logisticky náročné, nicméně realizovatelné: vždy před příjezdem zavolám manželovi, aby čekal před domem a auto mi zaparkoval!
Mé nadšení z nalezeného řešení ovšem velmi rychle vyprchalo: můj muž je schopen čekat v daný čas na smluveném místě asi stejně tak, jako jsem já schopna zaparkovat – tedy vůbec. Pořád dokola se opakovala tatáž situace: já přijedu – on nikde není – telefonuji mu – zjistím, že vlastně vůbec není doma, což mi předtím neřekl – za mnou se tvoří fronta aut – auta troubí – já se pokouším parkovat sama – auta troubí, protože to dělám dlouho a nejde mi to. Na závěr buď zaparkuji (nervy nadranc!), nebo konečně dorazí muž, nebo narazím do jiného auta (úplně nejhorší!).
Chtě nechtě jsem musela opustit i variantu druhou a hledat poslední záchrannou alternativu: své antischopnosti parkovat vyvážit schopnostmi diplomatickými. A tak kdykoli potřebuji zaparkovat, zastavím, pustím blinkr, vystoupím, jdu k autu, které stojí za mnou, a poprosím řidiče, aby mi auto zaparkoval. Z troubících nervózních řidičů se náhle stávají hrdinové dne, kteří ochotně a bezplatně poskytují parkovací služby.
Ano, ale co když člověk nemá na oslovování cizích řidičů zrovna náladu? Celá situace s parkováním mě někdy přiváděla do nepříčetnosti a četných hádek s manželem:
„Neumím parkovat auto, chápeš to? Je to pro mě hrozný stres. Říkáš, že na automat do auta nemáme. Ale máme na to, abys čekal před domem a auto mi zaparkoval – to je totiž zadarmo! Pořád o to musím říkat cizím lidem!”
Následovala sladká manželova odpověď: „Neumíš zaparkovat auto? V podstatě to umíš. Ve výsledku je to auto přece vždycky zaparkované.”
Ani pro divadla actor-specific není úplně jednoduché zaparkovat v českém divadelním světě: podobně jako já potřebují určitou podporu, která se jim ne vždy dostává v ideální míře. V podstatě existují tři varianty jejich parkování – existence:
DIVADLO PROFESIONÁLNÍ ANEB AUTOMATICKÝ PARKOVACÍ SYSTÉM
V ideálním případě má divadlo dostatek financí, aby si zajistilo automatický parkovací systém: dostatek profesionálních členů týmu bez handicapu, prostory na zkoušení, profesionální scénu, kostýmy, hudbu, PR, produkci, možnost mnohem delšího času na zkoušení, asistenty na pomoc hercům s handicapem (opakování textu i jevištní akce, doprovod na zkoušku i ze zkoušky, pomoc s oblékáním do kostýmu aj.).
Toto se v reálu v ČR ještě nikomu nepodařilo. Divadla buď získávají finance skrz granty pro divadla (kde se ale vůbec nepočítá s tím, že profesionální provoz divadla actor-specific je několikanásobně dražší, protože potřebuje více lidí, delší čas a je schopen vyprodukovat méně kvantity – nazkoušet méně inscenací za rok, odehrát méně představení za rok atd.) nebo získávají peníze skrz sociální granty, kde se zase vůbec nepočítá s profesionálním uměleckým výstupem a prostředky k němu potřebné jsou tudíž považovány za nadbytečné. Výsledkem jsou tedy inscenace často s chudou scénografií, které mnohdy ani nepočítají s divadelním prostorem (divadelní prostor je drahý). Profesionální divadelníci bez handicapu se na inscenacích často podílejí, ale v nedostatečné míře: jako když vám místo automatického parkování namontují do auta jenom „pípátko“ – ne vždy to může stačit. Asistenti se vyskytují maximálně ve formě neplacených dobrovolníků, jejichž přítomností si tudíž nemůžete být nikdy jisti.
Přitom by byl automatický parkovací systém jednoznačně ideálním způsobem, díky němuž může i člověk „s parkovacím handicapem” plně využít svoje auto a dosáhnout tak možná ne stejné kvantity, ale stejné kvality. Najít peníze na parkovací systém by tedy bylo řešením, jak zařadit divadla tohoto typu do sítě profesionálních divadel.
DIVADLO, KTERÉ ČEKÁ NA GODOTA ANEB MANŽEL, KTERÝ (NE)ZAPARKUJE
Protože k výše uvedené ideální variantě nedochází a finance pro maximální podporu těchto divadel chybí, uchylují se ona – podobně jako já-řidička – k náhradním řešením. Godot, na kterého čekáme, že to všechno vyřeší, a on přitom nepřijde, může představovat v našem případě několik věcí, např.:
- Finance, o nichž nevíme, zda je dostaneme (běžné je zkoušet inscenaci v době, kdy ještě neznáme výsledky grantu – ty se totiž vyhlašují s notným zpožděním)
- Profesionální divadelníky, kteří přislíbili účast, ale vzápětí ji odřeknou kvůli lukrativnějším nabídkám jinde.
- Asistenty, kteří chtěli zadarmo pomoci, ale nakonec se do projektu nezapojili.
- Prostor, který jsme měli zamluvený ke zkoušení, ale který je nakonec využit komerčně někým jiným.
Výsledkem je zejména velký stres: auta troubí a spěchají – již je třeba tisknout plakát, již je třeba začít prodávat vstupenky – a vy stále nevíte, zda na to máte peníze nebo zda na to máte lidi. Stále nevíte, zda zvládnete inscenaci dozkoušet, protože vám každý špatně zaplacený člověk (což jsou často všichni) může kdykoli a cokoli odříci, nebo protože ztratíte podporu ve formě bezplatně zapůjčeného sálu na zkoušení (zkrátka se našel někdo jiný, kdo za ten sál zaplatí). Zpravidla na vše zůstanete sami a není divu, že pak nejednou dojde ke karambolu.
DIVADLO PROSÍCÍ ANEB SPOLÉHAT NA VLASTNÍ VÝJIMEČNÉ DIPLOMATICKÉ SCHOPNOSTI
A tak v situaci, kdy slíbené bylo odřeknuto, přichází třetí varianta existence: zastavujeme, dáváme blinkr a s vírou klepeme na okénko auta, které stojí za námi. Tak získáváme další profesionály a další dobrovolníky, kteří jsou ochotni na poslední chvíli nastoupit do vozu a pomoci s parkováním.
Touto metodou funguje většina českých divadel actor-specific – problém je v tom, že po určité době vás přejde euforie z toho, že jste situaci zdárně vyřešili, a začne naopak přicházet únava z neustálého prošení: proč nemůžeme energii, jež spotřebujeme „parkováním“, využít raději na jízdu vpřed?
Jednoho dne pak trpělivost dojde. Vy se seberete, jdete na patřičná místa a tam křičíte: „Chceme namontovat parkovací automat, abychom mohli jezdit a plně využívat naše auto!“ A odpověď? „Automat? Ten přece nepotřebujete. Vždyť vy parkovat v podstatě umíte: ve výsledku inscenace vznikne vždycky.”
Otři své slzy, milý čtenáři, a hleď s nadějí vpřed: možná jednou někdo na správném místě pochopí, že inkluze neznamená jen to, že „něco spolu děláme“, ale také že to děláme profesionálně a kvalitně. Nechceme speciálně vybudovaná veliká parkoviště na úplně jiném místě, než kde potřebujeme parkovat (sociální granty). Chceme jen zakoupit parkovací automat, abychom mohli parkovat tam, kam opravdu jedeme: na poli profesionálního umění.
Úvodní brázek: Antigona (Divadlo Aldente). Foto: Nikola Minářová