Miloslav Klíma

Glosy k možnostem a podobám sdílení v divadelní tvorbě

V posledních letech se slovo sdílená tvorba, sdílené divadlo opakují v mnoha proklamacích a debatách divadelníků. Pojem devised (u nás se často uplatňuje nikoli jako překlad, ale jako souhrnný pojem společného sdílení tvorby) se používal v Anglii koncem padesátých let minulého století, kdy se dostávali především režiséři do sporu s autory, jimž jakožto reální inscenátoři v zájmu konkrétní interpretace upravovali texty. Divadelní text dnes opět jako občas v historii přestal být neměnným základem, hlavním a určujícím momentem divadelního projektu, ale jeho jednou z dílčích částí vedle ostatních komponentů jevištního díla. Někdy text vzniká postupně v procesu přípravy či provozu díla. Divadelní dílo je důsledněji chápáno jako společné, souborné dílo skupiny umělců spojených v procesu tvorby divadelního, scénického, prezentačního, imerzního, participačního… projektu. Nepřehlédnutelný návrat k „vespolnosti“ oživuje potřebu společného ladění, reálného sdílení. Vznik takového uměleckého díla se v poslední době často rodí ze zklamání nad iluzemi o možnostech divadla působit reálně efektivně, apelativně, „měnit svět“, protože stále ještě přetrvává resentiment ke zjednodušenému romantismu, s protrahovanou představou, že umění může měnit svět a napravovat jeho chyby. Umělecké dílo se dnes stále více osamostatňuje od zřetelných a zdánlivě racionálních konkrétních vazeb i souvislostí a existuje samo o sobě bez ohledu na čas a společnost. Je samostatným faktem mimo jakékoli zdůrazňované souvislosti. Skutečné umění se důsledně brání tomu, co Milan Kundera v Jeruzalémském projevu označilmasové umění, které nutně musí být kýčem, jež je logickým důsledkem a živou vodou každého masového umění. Protože se v tomto procesu záměrně a mnohdy i důsledně překračují stereotypy komunikačních kódů a tvoří se nové, často dochází k tomu, že nové dílo není z části či dokonce zcela pochopeno, a je bez trpělivosti a snahy po porozumění odsuzováno. 

Můžeme si položit otázku, zda nejsme v tu chvíli Malvoliové, kteří ochutnávají jim neznámé dobroty se zkaženým žaludkem (J. Grossman). Napříč generacemi a peripetiemi vývoje zůstává vazba mezi tvůrcem a adresátem v podstatě neměnná. V divadle hmatatelně v reálném, společně prožívaném okamžiku. Starostí tvůrce je nadřazeně nepřehlížet povinnost hledat, zkoušet, ověřovat způsoby, jak efektivně formátovat, artikulovat své oslovení adresátům tak, aby bylo přijato, eventuálně akcentováno, a dokonce společně sdíleno. Při vědomí, že nemusí jít o davový ohlas. Starostí příjemce je být otevřený, trpělivý a nesoudit, protože okamžitě nechápe. Nehledat jen či především uspokojování, ale přijímat nové podněty ke společně prožité chvíli s nepochybnou otevřeností. Musíme po řadě rozdílných zážitků a reflexí z představení jako Faust, Misantrop (ND Praha), Bílá nemoc, Revizor (MDP)… připustit, že jde o díla tvůrců, jimž byla vštěpována teze, že jejich úkolem je opis, metafora, obraz, nikdy popis. A tedy, že důsledně využívají jim otevřený prostor k realizacím asociací, interpretací, neboť mají energii nového objevu, zrodu okamžiku. Divákům je nabídnuta mozaika pestré škály scénicky zajímavých obrazů, asociací, metafor, opisů. Účastnící se divák je vybízen vybírat si podle svých zkušeností, a případně dotvářet své verze. Tím se aktualizuje akcent na společné sdílení, které má samozřejmě mnoho podob.  

Fenomén sdílení je zřetelně komplexnější a mnohavrstevnatý, protože nejde pouze o dvě strany: tj. tvůrce a diváky, ale jde o právo na uplatnění podílu každé složky na díle bez direktivní hierarchizace. Taková proměna může být vzdorem k přísnému vymezování funkcí jednotlivých komponentů díla, odporem ke stereotypům a zavedené hierarchii jejich představitelů. Řada složek si své období slávy a pocit vládnutí alespoň jednou za historii divadla užila, aniž po jeho konci zmizela z procesu podílu na zrodu jevištního díla. Jen se měnila rozhodovací, určující hierarchie mezi nimi. 

V historii najdeme různá období, v nichž v divadle rozhodují herci. Sarah Bernhardt mohla jako principálka legitimně vystupovat v roli Hamleta, kočovní loutkáři upravovali Shakespeara velmi volně, Edvardu Vojanovi psali autoři role na tělo. Jistě lze s nostalgií vzpomenout na rozmary operetních subret… a dnes hvězd popu. Taková situace byla a je chápána jako reálná a normální. Doby hereckých osobností či hvězd zaznamenala historie vždy s jistým, někdy kritickým, ale vždy s obdivem.

Autorův text v řadě let byl nedotknutelný, ale v 19. století náhle musel respektovat a přijmout za legitimní inscenační úpravy, dramatizace próz, poezie, ve 20. století už divadlo s jistou samozřejmostí přijímá montáže textů jednoho autora, koláže textů různých tvůrců, dokumentární zprávy, fakta i citace. Aby i využití celistvé improvizace zpochybnilo potřebu výchozí textové materie. Volnější zacházení s výchozím textem samozřejmě mělo vliv na neortodoxní chápání narace, na volnost v kompozičních akcentech a kupodivu zvýraznilo význam a podíl dramaturgické složky díla.

Projekty prosadit scénografické divadlo nebyly tak časté, ale svědčí o emancipační snaze i tohoto komponentu. Józef Szajna v Polsku. Divadelní aktivity Bauhausu jsou trvalým zdrojem inspirace i dnes.

Hudba, která doprovázela či náladově ladila představení, byla v jistých obdobích dokonce nepřípustná. Dnes s uznávanou samozřejmostí je součástí společně sdílené tvorby, takže v konkrétních situacích sama je komunikačním prostředkem či s jinými složkami tvoří apelativní celek. (Janáčkova Symfonieta v Rackovi Jana Grossmana.)

Podobně lze sledovat viditelné zdůraznění podílu pohybového komponentu, který se v současnosti stal až samostatným pohybovým, nonverbálním divadlem v různých podobách. Vždyť mnozí se dodnes odkazují k Isadoře Duncan. I u nás se zajímavě uplatnily moderní prvky choreografie přetavující se v pohybové divadlo v souborech vedené Pavlem Šmokem, Jiřím Kyliánem a dalšími tvůrci. Pohybové divadlo je samostatnou a jistě svébytnou částí divadelního spektra a součást sdílení s ostatními divadelními směry.

Světla a zvuk jsou samostatnou složkou, která má viditelný a slyšitelný vliv na produkci projektů. Dávná teze E. F. Buriana o hudbě jako další postavě inscenace je samozřejmostí. Existuje řada samostatných projektů, až například video/projection mapping, který se šíří našimi městy a místy.

O vlivu a podílu produkční tvorby už dnes málokdo pochybuje, protože všichni ví, že „geniálních“ nápadů můžeme sbírat v každé hospodě na zemi nespočet, ale kde, kdy a za co, teprve činí projekt realizovatelným. Zajímavý moment se dnes ukazuje jako jedna z vývojových variant tím, že mnohasložkové sdílení i přes hranice divadla vede ke zřizování kulturních center, které žijí nejen představeními, ale různými dalšími aktivitami, jimiž oslovují širší publikum. (Kdysi projekt TNP ministra kultury ve Francii v šedesátých letech, projekt VZLET ve Vršovicích.) V těchto případech je společná sdílená péče o vytvoření jednoty v různorodosti úkolem pro mnohé velmi lákavým. Vedle skutečně tradičních a významných institucí je to cesta bezpochyby perspektivní.     

Sdílení můžeme některých případech interpretovat jako alibi, zbavování se odpovědnosti. V rozmlžených, nekoncepčních a zmatených projektech často zjišťujeme, že jim chybí společný cíl, jakýkoli tmel, který by selektoval na hromadu náhodně a nesystematicky vršené, jednotlivě třeba i zajímavé nápady. Ono sdílení se nakonec stane jen holým faktem společné přítomnosti. Ve skutečné umělecké tvorbě se nemusí vše okamžitě zdařit. Nemusí se to zdařit vůbec.                                                       

Sdílení také jako přirozeně fungující týmovost, kde tvůrci neprosazují prestiž dílčích složek, respektují a za přirozenou považují jistou nadřazenost některých složek v některých fázích zrodu a existence díla, ale přece jen slouží společně přijatému cíli a sdělení. Nejblíže tomu je „sdílení“ jako potřeba orchestrace v interpretačním divadle, kde je režisér-dirigent plně respektován a je součástí celku-orchestru. To neznamená, že by některá složka nemohla zásadním impulsem ovlivnit vývoj celku výrazným nápadem. Například nabídnutá variabilní mobilita centrálního objektu určila pro autora a dramaturgii novou a konečnou podobu sledu situací a jejich místního určení. Scénografickému impulsu se autor, dramaturgie a režie ve shodě přizpůsobili. (DRAK, Královna Dagmar, 1988)

Sdílení jako plně autentický proces bez formulovaného konkrétního začátku, bez předem stanoveného cíle, který přes společné hledání důvodu projektu, používaných prostředků, tak postupně i smyslu díla vytvoří dílo skutečně společné nikoli společnou tvorbou, ale vzájemnými inspiracemi, při nichž se většina komponentů nejen v linii své odbornosti, ale též napříč jednotlivými složkami podílí na zrodu celku. (Například Press paradox skupiny 8lidí, 2018.) Častokráte proto vidíme přesun akcentu v zájmu mezi lidskou motivací a kritickou analýzou výrazného společenského jevu. Akcent je na sám jev, jeho technologie, metody, důsledky, fascinace nad ním jak v dobrém, tak ve zlém, a ne na lidskou bytost, která ten jev způsobila, vymyslela, vytváří ho, využívá ho, řídí ho, a to s vědomím, proč to dělá a kam směřuje. Naposledy například inscenace Naivního divadla v Liberci Sláva za každou cenu! ukázala velmi podrobně a zajímavě technologie, jak masmédia „inscenují“ vymyšlenou umělou realitu a cíleně manipulují vytvářený obraz. O žháři kostelíka na ostravsku byla na konci inscenace důležitá, ale jen faktická zmínka. To ovšem nebyl hlavní cíl inscenace, spíše další fakt rozšiřující popis velikášství.     

Sdílení napříč různými předpoklady a možnostmi patří též k aktivitám proudu Divadelní tvorba ve specifických skupinách (je to také studijní specializace na KALD DAMU). Společná tvorba lidí s různým znevýhodněním a většinou za účasti lidí, kteří jsou v oboru divadla profesionálové, se objevuje stále častěji i u nás. Jako i jiné výše zmíněné podoby sdílení je tato skupina projektů specifická v mnoha ohledech. „Sharování“ se zkušenými profesionály není diktováno jen potřebou pomocné ruky, což je v těchto případech spíše samozřejmostí, ale především tím, že přináší vždy neobvyklé a zcela nečekané impulsy v netradičních metaforách, obrazech, v motivacích a interpretacích situací, které jsou nahlíženy z vnitřního světa těchto lidí a z jejich potřeby je zveřejnit, sdílet ve své jinakosti. V civilizovaném prostředí je samozřejmé, že mají právo na rovnoprávnost, u vědomí různých omezení, na celistvý život, tedy i na kreativní činnosti, divadelní tvorbu například. Mají stejně jako každý právo realizovat se skrze uměleckou tvorbu samozřejmě u vědomí limitů, omezení a možností.

Ti, kteří s nimi spolupracují z řad profesionálů, cítí nepochybně potřebu sdílení společné tvorby z mnoha různých důvodů. Mají ve své rodině např. lidi s postižením, mají potřebu pomoci klientům různých integračních zařízení, protože vidí, jak u nás ještě převládá snaha uklidit je do ústavů, které jsou sice vybaveny důstojněji, ale klienti tam jsou zahlceni televizory či jinými šidítky, aby „byl od nich klid.“ To semimochodem projevuje snahou některých klientů, aby při přípravě vystoupení směřovali k nápodobám „populárů“ a tedy nehledali své vlastní, originální podoby postav či performerů, které tvoří. Cesta přes chráněná bydlení, chráněné dílny, asistované činnosti je sice ve světě již propracovaná, u nás žel, zatím spíše výjimečná. V případech, kde vzájemný respekt vede účastníky k produktivní spolupráci, je obvyklé, že se prostor pro kreativní činnost klientů váže na komplexnější řešení, na kterém se podílí další profese a místní struktury. Tvorba divadelní je náhle čímsi navíc, takže doplňuje a obohacuje již jakž takž usnadněný a důstojný život.

Pro zajímavý příklad musíme na Slovensko, do Banské Bystrice. Divadlo z Pasáže je jediné svého druhu na Slovensku, přičemž jeho struktura spojuje tři části: Divadlo z Pasáže, Denní centrum divadla a Chráněné bydlení ve velmi výhodné synergii, která umožňuje vytvářet a podporovat profesionální podmínky pro divadelní tvorbu ve specifické skupině. Soubor má průměrně 14 herců, řadu hostujících režisérů, herců, výtvarníků, hudebníků a dalších spřízněných umělců pod desetičlenným vedením celé organizace. Své inscenace uvádí od roku 2010 ve vlastním divadelním prostoru a dále na zájezdech nejen na mnohých místech ve Slovenské republice, ale také v blízkém i dalekém zahraničí. Vedle divadelní tvorby a s ní související systematickou edukací členů týmu je výrazné i působení na kultivaci dalších skupin lidí s různými znevýhodněními prostřednictvím dílen, prezentací, ukázek a seminářů, dále osvětová činnost směrem k mladé generaci jak v Banské Bystrici, tak i v blízkých městech častým hostováním inscenací, tematicky zaměřenými dílnami a různými prezentacemi. Podobné instituce již řadu let existují v různých městech Rakouska, Francie, Německa, Dánska a jinde v Evropě i na světě. Připomeňme si jeden příklad: „Inscenácia Čakanie na GO(do)TA v Divadle z Pasáže prezentuje pasivitu všetkých nás. Čakáme. Ale voväčšine prípadov nič pre svoje sny a túžby niesme schopní urobiť. Dúfame, že za nás rozhodne osud, Boh alebo… Godot. Čakáme na správny čas, na príležitosť, ktorá však nemusí nastať. Čas je relatívny, bez záruky, kdekoľvek sa na svete nachádzame.” – psali tvůrci v anotaci ke své velmi pozoruhodné inscenaci. V průběhu děje vystoupili všichni herci-klienti, každý se svým marným čekáním, které podrobně slovně, pohybově, písní a jinak popsali. Naplnili tak zcela originálně Beckettovo poselství. Šlo o svébytné, sdílené umělecké dílo. Měli pro takovou náročnou práci i odpovídající podmínky.

Částečně podobná situace je v obci Neratov v Orlických horách, kde již řadu let funguje systematická péče o lidi s postižením. Jedním z cílů Sdružení Neratov je pomoc potřebným lidem. Sdružení poskytuje sociální službu chráněného bydlení a provozuje chráněná pracoviště zaměřená na různé činnosti. Lidem s postižením se tu nabízí dlouhodobé ubytování skupinového typu v chráněném bydlení; ambulantní sociální služba; zaměstnání v různých chráněných pracovištích a vytváří prostor pro různorodé kreativní naplnění volného času pro dnes již 65 klientů zde žijících. Mezi tyto aktivity patří soubor Jiné jeviště, což je spolek zabývající se od roku 2011 divadelní tvorbou ve specifických skupinách, a to především profesionální tvorbou s lidmi s mentálním postižením. Startovacím bodem pro vznik spolku byla úspěšná realizace projektu Neratov 2011 – divadlo má (s)mysl v Neratově v Orlických horách, který propojoval skupinu studentů uměleckých škol s klienty místního chráněného bydlení při společné tvorbě. Každý další rok vznikaly nové inscenace, a navíc tento soubor organizuje již řadu let na přelomu léta přehlídku podobných aktivit nejen z České republiky. Menteatrál je festival divadel tvořících s lidmi s mentálním znevýhodněním v Neratově Orlických horách a v roce 2023 již podeváté ukázal, proč a jak mohou i mají být lidé s postiženímtaké v určitých souvislostech profesionálními umělci. Neratovské pověsti, inscenace premiérovaná letos v létě, byla na několik repríz přenesena do repertoáru divadla Alfa v Plzni. Festival je dějištěm setkání divadelních souborů tohoto typu. Nabízí divadelní události, koncerty, letní kino, výstavy a také blok workshopů, seminářů a diskuzí. Menteatrál je koncentrací nových počinům v tomto specifickém divadelním odvětví. Přesahuje sdílení omezeného okruhu divadelníků a zahrnuje téměř veškeré složky a aktivity obce Neratov a řadu dalších spolupracujících institucí a osobností.

Dalším seskupením v této oblasti specifické tvorby je Divadlo Vzhůru Nohama vycházející z Integračního centra Zahrada, poskytovatele sociálních služeb, na Kladně. Na svých webových stránkách píší: „… jsme umělecké profesionální uskupení, které již od roku 2001 vytváří v České republice ojedinělý divadelní projekt – integrovaná představení s herci s mentálním znevýhodněním. To znamená, že na divadelních prknech společně vystupují herci s postižením i herci profesionální. Zaměřujeme se na kreativní divadelní práci s lidmi s mentální retardací tak, aby se mohli realizovat a osobnostně vyvíjet v profesionálních divadelních podmínkách. Naším cílem je podpořit jejich pracovní autonomii – neboť jejich humor, životní postoje a fantazie jsou osvobozující, překvapivé, zábavné a zajímavé.“ Vedle praxe na inscenacích pořádají každoročně přehlídku tvorby spřízněných souborů i vlastní pod názvem Rynholecký festiválek, integrační happening. Pro klienty a zájemce připravují semináře, dílny, bilanční výstavy. V poslední době spolupracují se souborem klientů domova Koniklec-Suchomasty. Inscenace Kocour, myška a brambora našla velmi vřelý ohlas na letošním Přeletu nad loutkářským hnízdem a úspěšně se účastnila i na dalších festivalech a přehlídkách. Další důležitou aktivitou Divadla VZHŮRU NOHAMA je, že se jako praktické pracoviště podílí na výzkumu této tvorby společně s Ústavem pro výzkum a studium alternativního a loutkového divadla a divadelní tvorby ve specifických skupinách v projektu, v němž se výzkumný a realizační tým zabývá konkrétními podmínkami interakce jednotlivých komponentů při realizaci integračních projektů. Výzkum vychází z mnohaleté praxe v oblasti umělecké tvorby ve specifických skupinách a ze základních premis divadelní antropologie. Hlavním cílem výzkumu je plnohodnotná umělecká (divadelní) tvorba, která akcentuje herecký pohyb, hru s loutkou a alternativní divadelní principy při specifické práci a formuluje obecněji platné metodické poznatky. Projekt je též zaměřen na rozšiřování vzdělávání divadelních profesionálů, kteří budou schopni pracovat ve specifických skupinách lidí s různým znevýhodněním. Studium je realizováno v rámci tří volitelných předmětů, a to Režijní, dramaturgická a herecká tvorba ve specifické skupině; Scénografická tvorba ve specifické skupině a Základy speciální pedagogiky a antropologie. (viz. www.specifickédivadlo.cz/onas.php)

Divadlo Aldente sídlící v Brně je už dnes samozřejmým účastníkem přehlídek a festivalů, protože přináší systematické poznatky výzkumu ve své specifické oblasti. Na webových stránkách uvádí: „… Jsme divadlo, kde se potkávají mladí herci a autoři s Downovým syndromem a profesionální divadelníci bez handicapu. V tomto spojení (dialogu) vidíme šanci vytvářet profesionální inscenace se svébytnou divadelní poetikou. Máme za to, že lidé s Downovým syndromem mají ojedinělé vidění světa a specifické performativní dovednosti.“ Na Menteatrálu uvedli dříve svou verzi Antigony a letos v neratovském kostele Očištění pro velký zájem publika celkem třikrát. Divadlo v současné době na poli výzkumu řeší zajímavou a pro téma účasti všech na společném projektu důležitou kauzalitu návaznosti: problém, omezení – inkluze – integrace, sdílení – a hledá vyvrcholení této řady v podobě nacházející se blízko splynutí růzností v jeden celek.

Bylo by možné pokračovat v hledání momentů sdílení i v dalších souborech jako například Dramatické sdružení Jindřich při Obchodní akademii, odborné škole a praktické škole Olgy Havlové, Janské Lázně, nebo soubor Léčitel z Brna, Divadlo Ujeto a další. Do této oblasti bezpochyby patří i některé specializované festivaly, přehlídky a pracovní, seminární setkání.

Sdílení má ještě další podoby, některé velmi krajní. V poslední době se objevují projekty, které jsou založeny na sdílení průběhu akce s aktivními diváky, participanty, takže v krajní poloze nelze dopředu vědět, jak projekt – nejde už o inscenaci – skončí. Byl-li vskutku založen na neřízené spoluúčasti diváků v podobě rovnocenného sdílení tvorby celku nejde o inscenovaný happening.

Větší část jsme věnovali sdílení v oblasti divadelní tvorby ve specifických skupinách, kde ona doslova plná spoluúčast je vlastně podmínkou takové činnosti. Protože přece jen nalézáme trvaleji existující a následování hodné příklady, obvykle charakteristické tím, že se rozvíjejí bez nároku na slávu, uznání či dokonce ocenění, neboť jsou konány jako přirozená potřeba a respektovaný smysl pro obě účastnící se strany, především také tím, že většinou se navzájem chápou a vidí jako jeden sdílející se celek.

P.S.: Míra podpory státních orgánů, nadací a dalších možností sice existuje, ale je oproti objektivní potřebě nepochybně malá, snad proto, že pro větší viditelnost je spíše zaměřena na tradiční instituce a soubory a v oblasti sponzoringu především popkulturu.

_{Úvodní obrázek: Workshop ve specifické skupině. Foto: Vladimír Novák}