Vratislav Šrámek

MOŽNÝ PŘÍSTUP K ŘEŠENÍ ZVUKOVÉ KOMPONENTY SCÉNICKÉHO DÍLA/PROJEKTU A JEHO APLIKACE VE VÝUCE

PROČ ZVUKOVÁ KOMPONENTA

1. Materiál

Divadelní inscenaci, scénický projekt vnímáme jako dílo tvořené komponentami divadelního výrazu, které jsou co do obsahu vzájemně dílčím způsobem prostupné. Interakce těchto komponent se podílí na temporytmu scénického díla. Jsou stejně významné jako hudební tektonika a kinetika pro kompozici hudební.

Ve své habilitační práciDramaturgie zvukové složky inscenace v loutkovém divadle (2002) jsem popisoval důvody k proměně chápání a označování hudební složky divadelního výrazu směrem k celostnímu pojetí problematiky zvuku na divadle s názvem zvuková složka divadelního výrazu a hovořil jsem o potřebě dramaturgického přístupu k řešení práce a zacházení se zvukovým materiálem. Široká škála proměn charakteru dramatické postavy, situace a prostoru na základě proměny zvukového materiálu a jeho traktování je jasná a nezpochybnitelná.  Vzájemná interakce času a pohybu a všech vlastností zvuku/tónu včetně ticha ve vztahu k zrakovému vjemu, ať skutečnému nebo ve tmě představovanému, je pro tvorbu na divadle zcela zásadní. Pro orientaci v problematice si studenti potřebují osvojit významy základních pojmů jak z oblasti hudební tvorby, tak z oblasti zvukové tvorby a dramaturgie zvukové složky audiovizuálního díla. Zvuk je na divadle jako nositel výrazu významotvorný, je partnerem k dialogu.

Vzhledem k šíři divadelních žánrů a forem můžeme konstatovat, že všechen zvuk a jeho formy, které můžeme slyšet ve scénickém díle (divadelní inscenaci, site-specific projektu, performance atd.) počínaje zvukovým (nejen hlasovým) projevem herce, přes zvukové vlastnosti (zvukový „příběh“) materiálu, loutek, objektů, zvukové efekty, ruchy, atmosféry, všechny druhy sound artu a ticho, patří do zvukové komponentydivadelního výrazu.

2. Prostor

Opouštěním ryze divadelních sálů, se dostáváme k potřebě řešit dozvuk/ambient prostoru v adekvátním zacházení se zvukovou komponentou divadelního výrazu, a to jak obsahově, tak v její realizaci. Je nezbytné, aby si studenti při práci se zvukovým materiálem jasně uvědomili, že divadlo se na rozdíl od filmu odehrává v 3 D prostoru se všemi z toho plynoucími souvislostmi.

3. Kvalita zvuku na divadle

Jako autentické budeme vnímat ve zvuku to, co bude divadelně uvěřitelné. Tedy to, co svým výrazem dokáže jasně naplňovat divadelní význam. Zvukové parametry nahrávky musí splňovat tatáž kritéria ruku v ruce se zásadním řešením kvality ozvučení jednoho každého konkrétního prostoru. Řešení proveditelnosti zvukové komponenty stojí minimálně spolu se scénografií zcela jasně na počátku rozvahy o inscenačním záměru. A to jak po stránce technické, tak estetické, tvůrčí. Studenti divadelních škol všech oborů procházejí zásadním teoretickým i praktickým „setkáním“ se zvukovou technologií v co největší míře. Ale principem tohoto setkání, nechť je zkoumání do hloubky věci, jež musí mít přednost před bezhlavým nakupováním dalších a dalších technologií. Technologie vždy přinese pouze sebe samu, její uchopení na divadle bez onoho prvotního napětí mezi záměrem, prostorem a zvukem pak často dopadá jako playback.

Proč možný přístup

Přístup k řešení zvukové komponenty má zůstat natolik otevřený, aby mohl vést k co nejhlubší dramaturgii celku, k tematické práci, vědomému zacházení se zvukovým materiálem, ne k nahodilosti, ilustrativnosti, módnosti, „podmalbě“ apod.

Zvukař nemá být nazírán pouze jako technický personál, zvukař je ideálním partnerem na úrovni hráče komorní hudby s citem pro divadelní výraz a pochopení divadelního významu.

Tvorba zvukového materiálu (běžně dostupná nebo s využitím intermedií), traktování zvukových kompozic (živé provedení, klasické ozvučení, efektové ozvučení, vícekanál, binaurální zvuk, hyperrealistický zvuk…), a jejich dramaturgie je na divadle plnohodnotným kanálem sdělování, nástrojem vzniku zvukového obrazu, jehož výsledná podoba vede přes výraz k porozumění divadelního významu, k cíli inscenačního záměru. Dramaturgie jako způsob myšlení o tvorbě na divadle je zde nepostradatelná. V našem případě se v tomto smyslu jedná o celkovou koncepci od volby zvukového materiálu k jeho realizaci a posouzení všeho, co tato rozhodnutí mohou přinést. Hovoříme tedy nejen o interakci jednotlivých komponent divadelního výrazu, ale také o vzájemném působení materiálu uvnitř každé z nich. Dramaturgické myšlení v oblasti tvorbya traktování zvuku na divadle jsou cestou k přípravě a tvorbě zvukového plánu scénického díla. Součástí je způsob zápisu do scénáře.

Aplikace ve výuce

Zvuková architektura – tři stromy co se vzájemně proplétají

Na divadle se často hovoří o podkreslení, náladě, atmosféře, kulise, předělu, dokreslení, vedení hudbou apod.

Dramaturgie audiovizuálního díla hovoří o diegetickém (zvuk v zobrazovaném) a nediegetickém (zvuk mimo zobrazované) zvuku/hudbě.

Pro možnost detailní práce v oblasti zvukové tvorby na divadle je nutné umět pojmenovat, jak v rámci celku, tak v každém detailu následující:

I. CO CHCI INTERPRETOVAT/SDĚLIT? – role zvukového materiálu v divadelní inscenaci

II. KDE TO NAJDU? – zvukový materiál a jeho zdroje

III. JAK TO TAM DOSTANU? – zvuková realizace

Výčet následujících možností není uzavřen. Rozhoduje žánr, styl, forma, doba, kontext – konkrétní materie. Se studenty procházíme vše včetně příkladů, pracují v DAW, orientace v notovém zápisu atd.

I. Role zvukového materiálu ve scénickém díle/projektu

1. Základní komunikační prostředek postavy

1.1 Řeč jako základní komunikační prostředek.

1.2 Zpěv bez textu.

1.3 Zpěv s textem.

1.4 Hudba pouze instrumentálně.

1.5 Jiný zvukový materiál.

2.  Průvodce tématu, postavy, situace

2.1 Téma – protestsong; dobová hudba; hudební jazyk.

2.2 Příznačný motiv.

2.3 Vnitřní psychologie postavy

2.4 Celková atmosféra/charakter situace – scénografie, scénický prostor.

2.5 Popis prostředí – scénografie, scénický prostor.

2.6 Časový posun.

2.7 Předěl mezi scénami, situacemi, obrazy.

3. Tzv. třetí osoba/událost ve zvukové podobě – dialog – intermédia – např. snímání biosignálů převedeno do generování zvuku etc.

II  Zvukový materiál a jeho zdroje

1. Autorská tvorba komponovaná

2. Autorská tvorba improvizovaná 

3. Archivní materiál – výběr z již hotových hudebních/zvukových kompozic 

3.1 Zvukový materiál časově totožný se vznikem scénického díla, s dobou ve které se děj odehrává

3.2 Zvukový materiál svázaný s tématem – např. názvem (již zpracováno v hudebně dramatickém díle/zvukové kompozici) nebo se řeší totožné či obdobné téma.  

3.3 Zvukový materiál napojený na konkrétní výraz, emoci, energii, pohyb  

4. Vybraná hudební/zvuková kompozice a její nová interpretace 

5. Kombinace přístupů – archivní a komponovaný zvukový materiál

III. Realizace zvukového plánu 

1. Živé provedení akusticky nebo reprodukovaně

1.1 Živé provedení herci přímo ve scénickém prostoru.

1.2 Živé provedení profesionálními hudebníky (ansámbl, DJ) ve scénickém prostoru.

1.3 Živé provedení hudebníky mimo scénický prostor, zvuková kabina, sklepení apod.

2. Provedení zvukového plánu ze záznamu – playback, zvukové nosiče, divadelní odbavovací software Even Drive, Ableton, CueLab, ShowCue etc.

2.1 Ovládání záznamu přímo herci z jeviště.

2.2 Ovládání záznamu zvukovým technikem.

2.3 Kombinace live / záznam – half playback a jeho design etc.

POJMY a OTÁZKY

Neustále se užívají pojmy, které nereflektují skutečnost nebo jsou nejasné. 

K řešení je vztah mezi pojmy sound design a light design na divadle.

Profesorská přednáška pro Uměleckou radu AMU.

_{Úvodní foto: Archiv autora}