Vladimír Novák
Problematika terminologie výstupů v uměleckém výzkumu – hodnocení výstupů z hlediska specifikace RIV s ohledem na specifikum výzkumu v oblasti specifického a sociálního divadla
V oblasti umění velice často narážíme na pojmy, které jsou mnohdy automaticky, někdy však ledabyle či nahodile, přebírány z jiných disciplín, oborů, odvětví, nebo z jiných jazyků. Dochází pak často k matoucím výkladům, pochopením či zacházením s tím či oním konkrétním termínem či označením.
V oblasti umění, mnohokráte v plané snaze kategorizovat a začleňovat výstupy (ať už veskrze umělecké, nebo více vědecké) do škatulek, čímž samy výstupy častokrát ztrácí na významnosti, dochází velice často k nemožnosti konkrétní výstup uchopit či blízce specifikovat. Umělecké výstupy jsou ve většině případech organické, v čase se vyvíjející a proměňující. Jsou procesuálního charakteru. V mnoha ohledech neuchopitelné, neopakovatelné. Není tedy možné je navždy hermeticky uzavřít do jedné kolonky a naivně si myslet, že jsme na ně vyzráli. V tu chvíli bychom natrvalo umrtvili onen umělecký výstup a postrádal by smyslu.
Největší svízel v současné době – zdá se – představují workshopy jako výstupy z výzkumných projektů. Myšleno výzkumné workshopy na poli divadelního umění.
Obecně – ne však zcela šťastně pro umění – je workshop chápán jako forma vzdělávací aktivity, při které například lektor připraví skrze různé techniky program (brainstorming, mentální mapy apod.), při kterém je umožněno účastníkům dobrat se výstupu, který je pro ně přínosný, užitečný či využitelný v praxi. Do oblasti umění pronikl termín workshop přibližně na přelomu 80. let a je chápán jako setkání založené na praktické bázi s cílem výměny tvůrčích zkušeností – něco jako tvůrčí dílna, často zaměřená na zdokonalení nebo výcvik nějaké techniky, dovednosti a podobně. A zde právě narážíme na problematičnost pojmu. Workshopy jsou mnohými nahlíženy jako ryze prezentační záležitost, při které by mělo docházet k předávání znalostí. V mnoha disciplínách tomu tak může, či dokonce musí být. V oblasti umění však tento přístup není dostačující, ba silně pokulhává, neb jak již bylo zmíněno, umění je organické a dynamické, neustále se proměňující. A tak by se mělo přistupovat i k workshopů, nebo-li tvůrčím dílnám – což je dle mého mnohem výstižnější označení. Například tvůrčí dílny (workshopy) realizované v rámci výzkumných a uměleckých projektů v oblasti specifického a sociálního divadla slouží samozřejmě i k předávání zkušeností a prezentaci výsledků z předchozího výzkumu (výzkumných aktivit), bez tohoto aspektu je nelze nejspíš ani realizovat. Ale taktéž zároveň lze – ba je žádoucí – skrze praktické aktivity realizované v rámci workshopu objevovat nové poznatky a stanovovat nová východiska pro budoucí výzkumné kroky či záměry. Dochází k vzájemnému tvůrčímu dialogu a sdílení zkušeností všech účastníků workshopu, čímž se buduje a upevňuje stabilita platformy specifického divadla.
Budu-li konkrétní, například výzkumné workshopy v rámci umělecko-výzkumného projektu Divadelní tvorba ve specifických skupinách s lidmi s postižením, který je realizován kontinuálně od roku 2001 na DAMU, primárně slouží:
– k prezentaci aktuálních poznatků a výsledků výzkumu (v kontextu umělecké tvorby)
– k ověřování a dalšímu zkoumání dosavadních znalostí a výzkumných východisek
– k získávání nových podnětů, impulsů, východisek pro následný výzkum a uměleckou činnost skrze praktická cvičení
Tyto workshopy jsou tak nedílnou součástí uměleckého procesu vzniku uměleckého díla – jsou odrazovým můstkem v procesu vzniku divadelní inscenace, ověřují postuláty, které se objevily ve výzkumu předchozím. Jsou interdisciplinární, protože jsou rozkročeny do mnoha příbuzných oblastí. Workshopů se účastní nejen výzkumní pracovníci, pedagogové, studenti DAMU (všech stupňů studia), ale taktéž divadelníci s postižením z kooperujících sociálních zařízení (zejména ze Zahrady, poskytovatele sociálních služeb na Kladně a Koniklece, poskytovatele sociálních služeb v Suchomastech), často i odborníci z řad sociálních pracovníků či pomáhajících profesí. Je tedy zřejmé, že dochází nejen k prezentaci poznatků výzkumu s cílem tyto poznatky sdílet a předávat účastníkům workshopu, ale zákonitě také dochází – jelikož jsou součástí workshopů praktická cvičení související s procesem umělecké tvorby – k objevování impulsů nových, či nasměrování výzkumných otázek širším směrem. Celý výzkum je založen na praktické bázi, je aplikovaný, tudíž není cílem „jen“ teoreticky bádat, nýbrž skrze praktickou zkušenost, zažívání a zakoušení se dobírat poznatků nových a ty posléze rozmyslně aplikovat v dalších výzkumných krocích a umělecké integrované tvorbě.
Základním principem uměleckého i aplikovaného výzkumu v oblasti specifického divadla je neustálé pozorování, reflexe a analýza všech aktivit, stanovování možných cest umělecké tvorby. Vyžaduje neustálou fluidnost a flexibilitu témat i výsledků. Je tedy nezbytné být praktikující divadelník se všemi specifikami, které tato profese předpokládá. Samotný výzkum nelze provádět tzv. od stolu, ale v přímém zkušenostním kontaktu v terénu. A takovýto terénní výzkum v úzkém sepjetí s uměleckou tvorbou pak teprve může přinést kýžené ovoce a zásadní východiska pro další uvažování a rozvoj zkoumaného tématu.
Divadelní praxi, potažmo i výzkum, je tedy nutné realizovat z větší části v terénu a nabyté zkušenosti musí být intenzivně odžité, zakoušené, proto i jejich samotná analýza a následné předávání musí být opět víceméně skrze praktické činnosti, ne jen pouhou prezentací výsledků. Pohybujeme se v disciplínách vycházejících z praktické práce, z terénních aktivit předpokládajících následnou a stále přítomnou reflexi a kritickou analýzu.
Tento divadelně antropologický pohled přesahující meze samotného umění k mnoha dalším disciplínám, nás vede k metafyzickým aspektům umělecké tvorby. V mnohém ukazuje na další – často zásadní – kroky nejen v umělecké tvorbě a výzkumu, ale třeba v případě divadelní tvorby ve specifických skupinách na možnosti integrace a začleňování lidí s postižením do společnosti, otevírá témata, která jsou společensky závažná a skrze umění se na ně může poukazovat či značně rozmělňovat hranice zažitých stereotypů a dogmat.
V tom všem se skrývá specifičnost výzkumu v oblasti umění. Nepředpokládá pouhé analýzy teoretických diskurzů, nýbrž interaktivní sdílení nabytých zkušeností a znalostí v recipročním dialogu, které jsou permanentě a intenzívně podrobovány reflexi a analýze. Pomáhají uchopovat nejen současnou problematiku umění a společnosti, nýbrž i bytí a existenci člověka. Pohybujeme-li se na takto tenkém ledě jsme apriori odpovědni nejen za svou výzkumnou-uměleckou činnost a její prezentaci na veřejnosti, ale především za partnery – spolupracovníky, se kterými se na aktivitě podílíme. Tato odpovědnost je plně zavazující.
Přestože se nacházíme na umělecké akademické půdě (DAMU), tvůrčí systematické aktivity v oblasti specifického divadla zákonitě přesahují do mnoha dalších disciplín – zejména k terénnímu divadelně antropologickému výzkumu a pedagogice. Přesahy aktivit od umělecké tvorby k výzkumu a pedagogice jsou základní pilíře všech činností spadajících do oblasti specifického divadla na DAMU a vyústily potřebou studijní specializace, která se zaměřuje na vzdělávání divadelních profesionálů, kteří budou schopni pracovat ve specifických skupinách lidí s různým znevýhodněním.
Svými rysy a podstatou spadá tento divadelně antropologický výzkum do kategorie aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje[1] (dle RIV). Výzkum divadelní tvorby ve specifických skupinách, tak jak je pojímán na DAMU, slučuje umělecké a výzkumné metody v jednom procesu v jeden celek. Většina účastníků jsou zároveň umělci i výzkumníky. Cílem takovéhoto způsobu bádání je získávání nových poznatků a zkušeností na základě vnímavé, ohleduplné, reflexivní a kritické analýzy v procesu umělecké tvorby. Tento výzkum je sdružován mnoha dílčími uměleckými i výzkumnými výstupy, tj. nejen výzkumnými workshopy, divadelními inscenacemi (při laboratorním procesu vzniku) a artefakty vzniklými na výtvarných workshopech, ale dále výzkumnými symposii a analytickými semináři, odbornými publikacemi a studiemi, audiovizuálními dokumenty apod. Pojítkem je také aplikovatelnost nejen ve sféře umělecké, ale také sociální a pedagogické. Veškeré poznatky nalézají své místo při využití v praxi a terénu a mají oporu ve společenských, humanitních vědách a v samotném umění. Většinu výstupů lze využívat i pro inovace v oblasti pedagogické a didaktické. Nabízí cesty implementace tvůrčích postupů do umělecké i sociální sféry, vzdělávání a vzdělávacích programů, psychologie, speciální pedagogiky a dalších disciplín věnujících se člověku jakožto nezbytné entitě formující společnost. Umožňuje postupně redefinovat a inovovat stávající kategorie, charakteristiky a hodnocení lidí s různým znevýhodněním. Výzkum a umělecká tvorba ve specifických skupinách rozvíjí vztahy mezi menšinovou a většinovou společností, umožňuje stanovit konkrétní kroky při integraci lidí se znevýhodněním do většinové společnosti skrze uměleckou tvorbu. A nabízí východiska pro budoucí uvažování v umělecké i výzkumné aktivitě a pro propojování s příbuznými uměno-vědními disciplínami.
Cílem je zkoumat vztahy člověka a společnosti v paradigmatu divadla a v interakci jednotlivých komponentů jevištního díla. Ptát se po smyslu bytí člověka na scéně a dávat jeho bytí do kontextu svět-divadlo (proč dělat divadlo, jakým způsobem, jak ho dělat, aby bylo přínosné), snažit se poznat člověka v jeho celistvosti prostřednictvím uměleckého (divadelního) díla. Důležitým faktorem je progresivní utváření nových kulturních a sociálních hodnot, dále eliminace negativních postojů většinové společnosti k menšinám, ať už jsou jakéhokoli charakteru, a také výhled na pozitivní posun v postupné integraci lidí jakkoli znevýhodněných
Divadelní tvorba ve specifických skupinách je jedním z nosných výzkumných témat Ústavu pro výzkum a studia divadla alternativního, loutkového a divadelní tvorby ve specifických skupinách Divadelní fakulty AMU v Praze (dříve Výzkumné pracoviště Katedry alternativního a loutkového divadla Divadelní fakulty AMU v Praze).
Úvodní obrázek: . Foto:
[1] a) Aplikovaným (cíleným) výzkumem nazýváme experimentální a teoretické práce prováděné s cílem získání nových poznatků zaměřených na budoucí využití v praxi, jednoznačně zaměřených na specifické, konkrétně stanovené cíle využití. Aplikovaný výzkum lze rozdělit na: všeobecný aplikovaný výzkum, který je soustavným zkoumáním za účelem získání nových poznatků, které ještě nedosáhlo stadia s jasnou specifikací cílů pro jeho aplikace. A na specifický aplikovaný výzkum, který je rovněž soustavným zkoumáním za účelem získávání nových poznatků, ale směrovaných k specifickému praktickému cíli s jasnou aplikací výsledků.
b) Experimentální vývoj je systematická tvůrčí práce směrující k rozšíření stavu poznání, včetně poznatků o člověku, kultuře a společnosti, a jeho použití s cílem nalézt nové možnosti využití těchto poznatků. Získávání, spojování, formování a používání stávajících vědeckých, technologických, obchodních a jiných příslušných poznatků a dovedností pro návrh nových nebo podstatně zdokonalených výrobků, postupů nebo služeb.
Úvodní obrázek: Workshop. Foto: Vladimír Novák