Vladana Brouková

PŘÍSTUPNOST ČESKÝCH DIVADEL PRO PUBLIKUM S POSTIŽENÍM SLUCHU

Úvodem o přístupnosti a inkluzi v kultuře

Ve středu 8. října 2025 schválila vláda Státní kulturní politiku 2026–2030+, jejíž jednou z priorit je zvýšení dostupnosti a přístupnosti kultury pro všechny bez rozdílu — tedy bez sociálních, fyzických a mentálních bariér.^[1] Komu přesně ale mají být přístupná opatření určená, jak mají konkrétně vypadat, co všechno ten čím dál tím více skloňovaný a (možná na první pohled poněkud vágní) termín přístupnost znamená? Proč je dobré se jí vůbec zabývat, kolik nás bude stát a vyplatí se vůbec přístupná řešení v divadlech zavádět? Otázek kolem tohoto tématu vzniká celá řada, na některé je možné nalézt odpověď poměrně snadno, s jinými je to složitější.

Pozitivní zprávou je, že v posledních letech je patrná snaha českých kulturních organizací stát se přístupnějšími, zejména pro osoby se zdravotním postižením či sociálním znevýhodněním. Přibývá osvěty. Například zapsaný ústav Kreativní Praha, který v roce 2021 vydal stručnou příručku Malý průvodce po zpřístupňování kulturních institucí v Praze. Stále častěji se také konají vzdělávací akce pro odborníky z kulturních a kreativních průmyslů, jako třeba workshopy o přístupnosti pořádané týmem filmového lidskoprávního festivalu Jeden svět nebo pražského Centra architektury a městského plánování (Nebojte se přístupnosti!, Zpřístupnění videoobsahu a streamů osobám se sluchovým postižením) či pro studenty (např. Přístupnost kultury nevidomým pořádaný ve spolupráci uskupení Just Monkeys a DAMU).

Cílem tohoto článku je shrnout aktuální poznatky o přístupnosti divadel v České republice. Následující text se zaměřuje na míru, v jaké se problematika přístupnosti v českých divadlech zohledňuje a na opatření, která divadelní organizace přijímají, aby se staly přístupnějšími. Uvedená zjištění vycházejí z výzkumu, který Františka Jesenská provedla v rámci své diplomové práce obhájené v září 2025 na Katedře produkce DAMU, u níž jsem zastávala roli vedoucí práce.

 Přístupná opatření ale nelze vytvářet bez spolupráce s lidmi, pro něž mají být určená. Jejich vznik by měl být v souladu s heslem „Nic o nás, bez nás”, které může v českém kulturním prostředí evokovat především události předcházející druhé světové válce, avšak v celosvětovém kontextu „rezonuje s filozofií a historií hnutí za práva osob se zdravotním postižením (Disability Rights Movement), které se – podobně jako jiná emancipační hnutí – vydalo na zpožděnou cestu za svým osvobozením”.^[2]

Do výzkumu přístupných opatření v divadlech byl proto nutně zahrnut i pohled některých jejich (potenciálních) uživatelů – osob, pro které jsou tato opatření primárně určena. Pro účely tohoto článku se zaměřuji především na publikum se sluchovým postižením. Výzkum, jež jsem realizovala od září do října 2025, zkoumal zkušenosti osob s postižením sluchu s návštěvou divadla – co jim v účasti na divadelním představení pomáhá a co je naopak překážkou znemožňující to, aby do divadla skutečně přišli a užili si plnohodnotný kulturní zážitek.

Téma zpřístupňování kulturních institucí (pro publikum se specifickými potřebami) zatím není v domácím prostředí příliš rozsáhle zpracováno, přesto lze nalézt několik akademických prací, které se mu věnují – například diplomové práce Lucie Homolové Uzpůsobování divadelního představení nevidomým divákům (Univerzita Palackého v Olomouci, 2023) nebo již zmíněné Františky Jesenské s názvem Přístupnost divadla pro publikum s handicapem (DAMU, 2025).

Zájem o tuto oblast postupně roste, avšak dosavadní (i dlouho probíhající) výzkumy či iniciativy se spíše zaměřují spíše na inkluzivní divadelní projekty (např. Na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU od r. 2001 výzkum a umělecká práce ve specifických skupinách lidí s různým znevýhodněním, či od roku 1992 aktivity umělecko-pedagogického oboru Ateliér divadlo a výchova pro Neslyšící na JAMU). I proto zaměření na přístupnost z pohledu českého divadelního provozu a divácké zkušenosti osob se specifickými potřebami zatím představuje jen málo prozkoumané pole.

Přístupnost v živém umění

Přístupností rozumíme odstraňování překážek s cílem zajistit rovný přístup osob se zdravotním postižením mimo jiné k budovám, zboží, službám a dalším zařízením.^[3] Evropská unie a všechny její členské státy ratifikovaly v roce 2006Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením, která uznává právo osob se zdravotním postižením rovnoprávně se účastnit kulturního života a stanovuje povinnost států toto právo zajišťovat. „Přesto však lidé se zdravotním postižením – jako diváci, umělci i kulturní profesionálové – napříč Evropou stále uvádějí, že čelí významným překážkám v plné účasti na kulturním dění,”^[4] uvádí studie Time to Act: How lack of knowledge in the cultural sector creates barriers for disabled artists and audiences“^[i] z března roku 2021, která shrnovala předběžné výsledky výzkumu věnovaného přístupnosti a inkluzi v umění.

Louise Fryer a Amelia Cavallo v publikaci Integrated Access in Live Performace (2022), upřesňují, že v kontextu živého umění přístupnost může znamenat zajištění služeb, jako je tlumočení do znakového jazyka, titulkování či audiopopis, ovšem pokud existují jakékoli potíže s využíváním těchto služeb, tak přístupnost umožněna není.^[5] Zmiňují rovněž fyzickou přístupnost budov, která je prvotní podmínkou pro samotný přístup k divadelnímu umění, tedy k možnosti účasti na představení ať už jako divák či umělec.

Dále Fryer a Cavallo dělí přístupné aktivity na „otevřené” a „uzavřené”, kdy za otevřené přístupné služby považují ty, jež jsou k dispozici všem v publiku bez rozdílu, a naopak „uzavřené“ jsou neviditelné a/nebo neslyšitelné pro ty, kdo danou službu přímo nevyužívají.^[6] „Většina forem přístupnosti je založena na snaze co nejméně narušovat zážitek diváků bez postižení. Tyto služby vyžadují dodatečnou technologii a obvykle se nabízejí pouze při vybraných představeních,”^[7] doplňují.

Živé umění chápou autorky knihyIntegrated Access in Live Performance jako možnost kolektivního zážitku, který umožňuje, aby se lidé s postižením i bez něj cítili být součástí jednoho publika. Nabízí proto vnímání přístupnosti jakožto kreativního nástroje, jenž může měnit zavedené způsoby vnímání a zapojení do uměleckého díla.^[8]

Komu jsou přístupná opatření určená

V České republice žije dle dat Českého statistického úřadu z roku 2024 až 15 % lidí, které dlouhodobý zdravotní problém omezuje při běžných denních činnostech. Nejčastější skupinu tvoří osoby s pohybovým a tělesným postižením či s omezeními vyplývajícími z onemocnění vnitřních orgánů. Ze smyslových postižení se nejvíce vyskytuje zrakové postižení (přibližně 213 tisíc osob) a sluchové postižení (asi 167 tisíc osob).^[9]

Ovšem vnímat přístupnost v kultuře pouze jako soubor opatření určených lidem s nějakou formou postižení, je velmi zjednodušující pohled na věc:

 „Pocitu člověka s postižením se přiblížíte v momentě, kdy budete mít zlomenou ruku nebo nohu. Či když se stanete rodiči a pohyb po městě s kočárkem pro vás bude obtížnější. Zhorší se vám zrak, sluch či pohyblivost a tištěný program kina se stane méně čitelný, osvětlení v sále příliš tmavé, případně začnete vyhledávat bezbariérovou tramvaj. Zbytečných bariér si dříve nebo později všimnete a budou vám vadit. Myslet přístupně znamená myslet do budoucna a zamezit pocitu vyloučení,”^[10] uvádí ve svém článku Přístupnost činí lidi šťastnými Hana Rabasová, koordinátorka přístupnosti v pražském CAMPu.

Konzultantka přístupnosti, inkluze a diverzity Mariana Chytilová, (jež spolupracuje mj. s filmovým festivalem Jeden svět a vytvářela např. inkluzivní design streamovací platformy České televize i-Vysílání), ve své přednášce v rámci Tedx v roce 2021 rovněž prohlašuje, že se přístupnost týká každého z nás a že myslet přístupně se vyplácí — i proto, že nikdy nevíme, kdy sami budeme přístupnější prostředí potřebovat.^[11]

Česká divadla, divadelní festivaly a přístupnost

Data prezentovaná níže pocházejí z výzkumu Františky Jesenské realizovaného v rámci její diplomové práce Přístupnost divadla pro publikum s handicapem, jež nabízí první souhrnný přehled o přístupnosti divadel a divadelních festivalů v českém prostředí a byla obhájena na Katedře produkce DAMU v září 2025.

Cílem práce bylo detailně prozkoumat a popsat současný stav přístupnosti divadel a divadelních festivalů v České republice pro osoby se zdravotním znevýhodněním. Autorka se zaměřila například na to, jak divadla a festivaly přístupnost chápou, jaká produkční a provozní opatření k jejímu zajištění realizují či jaké překážky pro své případné snahy o přístupnost vnímají jako nejzásadnější.

Považuji tuto diplomovou práci za dobré východisko pro další odborný výzkum. V praktické části jsou prezentovány komentované výsledky dotazníkového šetření, při němž diplomantka oslovila 79 pražských divadel (49 odpovědí) a téměř 40 regionálních divadel (21 odpovědí). Výzkum byl dále rozšířen i na české divadelní festivaly, kde ze 34 oslovených festivalů odpovědělo 21.^[12]

Přístupnost se dle výzkumu v pražských i regionálních divadlech řeší velmi nerovnoměrně s ohledem na různé typy znevýhodnění. Výzkum ukázal, že nejvíce českých divadel, jež se šetření účastnila, se věnuje přístupnosti pro návštěvníky se sníženou možností pohybu. Jednalo se o 73 % pražských divadel a 95 % regionálních scén, které toto řeší. Až 76 % divadelních festivalů, které se do výzkumu zapojily, uvedlo, že tyto potřeby rovněž zohledňují.

Dalším skupinám diváků se divadla i festivaly věnovaly o poznání méně. Potřeby publika se sluchovým postižením se dle subjektivních vyjádření respondentů snaží zohlednit 32 % pražských divadelních organizací, 48 % regionálních a 19 % festivalů. U přístupnosti svých programů pro osoby se zrakovým postižením se jednalo o 22 % pražských, 24 % regionálních divadel a 10 % festivalů.

Dle výsledků výzkumu pražská, regionální divadla i festivaly provozují různé přístupné aktivity. Nejčastěji zavádějí bezbariérové prvky v budově (69 % pražských, 90 % regionálních divadel a u festivalů uvedlo bezbariérovost 81 % subjektů) a zlevněné vstupné pro osoby se zdravotním postižením (ZTP/ZTTP) (86 % pražských a procentuálně shodný počet regionálních scén a 76 % festivalů).

Významná část respondentů rovněž nabízí webovou přístupnost a komunikaci na sociálních sítích (61 % pražských, 71 % regionálních a 48 % festivalů). Přístupnost programu pro neslyšící zavedlo dle svého vyjádření 27 % pražských a 57 % regionálních divadel a 10 % festivalů. Program zpřístupněný pro nevidomé uvádělo 6 % pražských divadel a 14 % regionálních divadel, zatímco mezi oslovenými festivaly se tato služba nevyskytla.

Dále byly jako přístupné aktivity zmiňovány např. zpřístupnění programu pro cizince, zpřístupňování prostor a programu pro rodiče s dětmi, dopravní služby pro osoby se zdravotním postižením, relaxační představení, snížené vstupné pro specifické skupiny návštěvníků a používání tzv. „trigger warnings“, tedy informování publika např. před citlivým obsahem inscenace.

Více než polovina pražských divadel (55 %), téměř dvě třetiny regionálních divadel (62 %) a 38 % festivalů uváděly, že spolupracují s organizacemi zaměřenými na podporu osob s konkrétním typem postižení. Tyto spolupráce dokládaly konkrétními příklady institucí, jako jsou regionální pobočky TyfloCentra, Adra Ostrava, ZŠ pro zrakově a sluchově postižené, Divadlo ALDENTE, Česká unie neslyšících, Alzheimer centrum Jihlava, různé domovy seniorů, Rubikon, Tichý svět, Centrum Paraple, Bílá vrána či Asistence o.p.s. V případě pražských divadel byla opakovaně zmiňována také organizace Snížit kultuře práh.^[13] (Její aktivity probíhají od roku 2022, a je platformou propojující sociálně znevýhodněné se společensky zodpovědnými kulturními institucemi a dobrovolníky.^[14])

Největší překážky a výzvy v přístupnosti svých prostor a akcí spatřovaly pražská a regionální divadla zapojená do výzkumu v těchto oblastech:

1. Stavební omezení, stavební dispozice divadla či historická / památkově chráněná budova

Největší překážkou v přístupnosti prostor a pořádaných akcí jsou pro pražská i regionální divadla omezení stavebního uspořádání divadelního prostoru a omezené možnosti ho přizpůsobovat. Tato architektonická omezení jasně dominovala v odpovědích respondentů jako nejvážnější překážka v přístupnosti pro organizace zapojené do výzkumu. U divadelních festivalů se jednalo o problém s prostorovými možnostmi pro 48 % subjektů.

2. Finanční limity

Další největší komplikací pro zavedení či udržení přístupných opatření v divadlech (v Praze pro 24 % oslovených organizací, v regionech pro 23 % subjektů jsou dle odpovědí v dotazníkovém šetření finance. V případě festivalů jsou finance zmiňovány jako překážka ve 14 % případů.

Až 39 % pražských a 14 % regionálních divadel pak uvedlo, že na přístupnost nevynakládá žádné prostředky. „Počet divadel v Praze i v regionech, která finanční částky neumí specifikovat, neeviduje nebo neví (v regionech až 72 %), může značit neochotu tyto informace sdělovat, nebo i skutečnou neobeznámenost osob, které dotazník vyplňovaly, s konkrétními rozpočty jejich organizací,”^[15] upřesňuje ve své práci Františka Jesenská.

3. Systémové a provozní výzvy

Výzkum odhalil, že přístupy k řešení přístupnosti jsou v divadelním prostředí velmi různorodé a často nesystematické a nedostatečné. Žádná z dotazovaných institucí (divadla ani festivaly) nemá osobu, která by se přístupnosti věnovala výhradně, a komplexně ji koordinovala. Agenda je typicky rozprostřena mezi více osob z různých úseků (produkční, obchodní, tajemnice, PR/marketing). Divadla uváděla též nedostatek metodické podpory a odborného porozumění problematice přístupnosti.

4. Ochota věnovat se přístupnosti

Konkrétní kroky pro zlepšení přístupnosti svých prostorů a akcí chce dle výzkumu řešit 45 % pražských, 47 % regionálních divadel a dokonce 76 % festivalů. Zbylé scény a festivaly zatím neplánují žádné konkrétní kroky pro zlepšení přístupnosti.

Problematika sluchového postižení

Terminologicky je obtížné přesně definovat osoby se sluchovým postižením, protože používané pojmy nejsou jednotné. V České republice se někdy hovoří o „neslyšících“, jindy o „lidech se sluchovým postižením“, přičemž oba výrazy mohou označovat stejnou skupinu osob,^[16] upozorňuje Kateřina Pešková ve svém článku na blogu agentury Deaf Friendly, jež se zaměřuje na zpřístupňování veřejného prostoru pro neslyšící.

Tradiční členění na neslyšící, nedoslýchavé nebo ohluchlé vychází z velikosti a doby vzniku sluchové ztráty a preferovaného způsobu komunikace, ale v praxi se komunikační potřeby a zvyklosti každého člověka liší. Moderní přístup v terminologii se proto soustředí spíše na konkrétní služby a opatření, které jednotlivci umožňují účast v komunikaci, než na kategorizaci podle míry sluchové vady.

Podle Memoranda o přístupnosti informací pro lidi se sluchovým postižením vydaného Asociací organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel (ASNEP) lze osoby se sluchovým postižením rozdělit podle preferovaného způsobu komunikace do těchto tří skupin:

1. Osoby preferující český znakový jazyk (ČZJ), který slouží k plnohodnotné komunikaci neslyšících. ČZJ je nezávislý na českém jazyce.
2. Osoby, které preferují češtinu, přesněji mluvenou češtinu při produkci a psanou formu při percepci.
3. Osoby používající mluvenou češtinu při produkci i percepci. Kompenzují sluchové obtíže technickými pomůckami (zesilovače, sluchadla, kochleární implantáty) nebo úpravou komunikace (pečlivá artikulace, odezírání, komunikace tváří v tvář).^[17]

Česká legislativa pak přímo definuje neslyšící osoby jako ty, „které neslyší od narození, nebo ztratily sluch před rozvinutím mluvené řeči, nebo osoby s úplnou či praktickou hluchotou, které ztratily sluch po rozvinutí mluvené řeči, a osoby těžce nedoslýchavé, u nichž rozsah a charakter sluchového postižení neumožňuje plnohodnotně porozumět mluvené řeči sluchem”.^[18]

Jak bylo již popsáno výše, neslyšící lidé mohou komunikovat znakovým jazykem, který „je tvořen specifickými vizuálně-pohybovými prostředky: jako tvary rukou, jejich postavením a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu.”^[19] Jedná se o plnohodnotný komunikační systém, který se liší v jednotlivých zemích – stejně jako lidé z různých koutů světa používají své národní mluvené jazyky, neslyšící lidé mají své národní znakové jazyky se svou strukturou, gramatikou a lexikem. Existují dokonce regionální odlišnosti, stejně jako u mluvených jazyků rozeznáváme různé dialekty.^[20] V českém prostředí neslyšící komunikují tedy českým znakovým jazykem (ČZJ).

Někdy je možné zahlédnut v psaném textu pojem „Neslyšící” psaný s velkým počátečním písmenem. V tomto případě termín označuje osoby, které se vzhledem k odlišnému mateřskému jazyku (českému znakovému jazyku) a specifickým kulturním tradicím komunity neslyšících identifikují jako příslušníci svébytné kulturní a jazykové menšiny.^[21]

Memorandum ASNEP upozorňuje na fakt, že různé skupiny osob se sluchovým postižením mají odlišné potřeby, což je pro přípravu přístupných opatření nejen v divadlech důležité vzít na vědomí.

Výzkum zkušeností osob se sluchovým postižením s návštěvou divadel v ČR

Cílem výzkumu bylo na základě výpovědí respondentů se sluchovým postižením identifikovat klíčové bariéry, které jim brání v plnohodnotném kulturním zážitku, zmapovat nejvíce preferované formy zpřístupnění divadelních aktivit, a pochopit, jakými informačními kanály se k nim zprávy o přístupných kulturních akcích dostávají.

Dotazníkové šetření bylo realizováno prostřednictvím internetového sběru dat (CAWI), jenž proběhl od 15. září do 14. října 2025. Cílovou skupinou byli lidé se sluchovým postižením ve věku od 15 do 85 let žijící v České republice. Analýza dat byla uskutečněna na vzorku 67 respondentů, kteří byli osloveni především prostřednictvím komunikačních kanálů organizací, které se zabývají podporou osob se sluchovým postižením (např. Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel (ASNEP), Tichý svět, Spolek uživatelů kochleárního implantátu aj.).

Dotazník byl tvořen převážně otázkami uzavřeného typu s nabídkou předem daných odpovědí, případně s možností výběru více možností. Několik otázek bylo otevřených, aby umožnily respondentům popsat své zkušenosti, potřeby či návrhy. Byl koncipován tak, aby zachytil nejen základní sociodemografická data, ale i subjektivní zkušenosti a postoje osob se sluchovým postižením vůči návštěvám divadel. Pro lepší srozumitelnost byly otázky (v případě těch uzavřených společně s návrhy odpovědí) přeloženy do českého znakového jazyka formou videí, v interpretaci tlumočníka zajištěného organizací Tichý svět.

Profil respondentů

Rozmanitost skupiny, jež se výzkumu účastnila, ukázala z hlediska různých typu sluchového postižení, komunikačních preferencí, věku i geografického rozložení na široké spektrum potřeb, které je nutné zohlednit při plánování a implementaci opatření pro zvyšování přístupnosti.

Mezi respondenty převažovaly ženy (73,1 %). Účastníci průzkumu reprezentovaly široké věkové spektrum od 15 do 85 let, s největším zastoupením ve věkových skupinách 25–34, 35–44 a 45–54 let. Stejně tak byla různorodá i vzdělanostní struktura, která sahá od základního vzdělání až po doktorské tituly. Nejčastěji uvedené vzdělání bylo středoškolské s vyučením či s maturitou (35,8 %). Nejčastěji respondenti pocházeli z Prahy či Středočeského kraje, ale zastoupeny byly všechny kraje ČR.

Průzkumu se zúčastnila velmi heterogenní skupina respondentů, zahrnující osoby neslyšící, nedoslýchavé, ohluchlé i uživatele kochleárního implantátu[ii]. Preferované způsoby komunikace respondentů sahají od českého znakového jazyka (ČZJ), který je primárním jazykem pro část komunity Neslyšících, až po mluvenou češtinu s podporou odezírání a kompenzačních pomůcek (sluchadla, kochleární implantáty). Mnoho respondentů využívá kombinaci více komunikačních systémů včetně psaného textu.

Návštěva divadel

Frekvence návštěv

Většina respondentů (64,2 %) někdy navštívila představení tlumočené do českého znakového jazyka či s titulky.

Většina respondentů navštívila divadlo za posledních 24 měsíců zřídka (40,3 %), menší část několikrát do roka (31,3 %) a pouze 6 % respondentů navštěvuje divadlo alespoň 1 za měsíc.

Bariéry a potřeby

Mezi nejčastěji uváděné bariéry, které respondentům výzkumu brání v návštěvě divadla nebo jim snižují úroveň zážitku, patří:

• nedostatečná srozumitelnost představení,
• chybějící simultánní titulky,
• špatná informovanost o přístupných programech,
• technické problémy se zvukem nebo ozvučením.

Jako nejžádanější formy zpřístupnění respondenti nejčastěji uváděli:

• tlumočení do českého znakového jazyka,
• titulky v reálném čase,
• lepší ozvučení nebo přítomnost indukční smyčky^[iii].

Analýza ukazuje, že nejčastěji a nejnaléhavěji zmiňovanou bariérou je prostá skutečnost, že respondenti mluvenému slovu na jevišti nerozumí, často i v důsledku špatného ozvučení nebo chybějící technické podpory, jakou mohou být titulky či indukční smyčka.

• „Nerozumím textu, který herci mluví, potřebuji na bočních stranách jeviště titulky, raději větším písmem, abych je přečetla i ze zadní řady. A ty, pokud vím, žádné divadlo v mém okolí nemá.” (žena, 35–44 let, Jihomoravský kraj, tinnitus)
• „Někdy jsou představení buď špatně nazvučené nebo vůbec. Mám střední vadu sluchu s naslouchadly. A někdy to prostě hapruje… takže mám už otestovaná divadla, kde je to OK, a jezdím vlastně jen tam.” (muž, 25–34 let, Zlínský kraj, nedoslýchavý)

Chybějící titulky nebo tlumočení do českého znakového jazyka tedy představují pro respondenty výzkumu zásadní problém, který jim degraduje nebo zcela znemožňuje prožít kulturní zážitek. Tato bariéra tedy může činit celý kulturní produkt nedostupným.

Frustraci z této skutečnosti výstižně ilustrují citace respondentů, kteří divadlo navštívili v posledních 24 měsících občas či zřídka:

• „Nerozumím, takže nemá smysl tam chodit.” (žena, 35–44 let, Vysočina, uživatelka kochleárního implantátu)
• „Drahé, když nerozumím slovům.” (žena, 45–54 let, Pardubický kraj, nedoslýchavá)
• „Ztížená možnost porozumění, uvítala bych titulky, nebo “scénáře” v tištěné formě pro neslyšící či nedoslýchavé diváky.” (žena, 55–64 let, Jihomoravská kraj, uživatelka kochleárního implantátu)

Dalším významným okruhem problémů je kombinace nedostatku informací a omezené geografické dostupnosti. Respondenti uváděli, že se o existenci přístupných představení vůbec nedozví („Nedozvím se o přístupných představeních“) nebo se k nim informace dostanou příliš pozdě.

Současně platí, že nabídka přístupných představení je silně centralizovaná do velkých měst. Pro obyvatele z regionů je tak kulturní nabídka prakticky nedostupná („V blízkosti mého bydliště přístupná/ vhodná představení nejsou.“).

Kromě absence základních forem zpřístupnění se respondenti potýkají i s řadou technických a logistických problémů, které snižují kvalitu zážitku, i když se představení zúčastní. Časté stížnosti se týkaly špatné srozumitelnosti, nedostatečného nazvučení herců nebo „tříštění zvuku“ v některých sálech. Některá divadla nabízejí volné sezení, a tím ztěžují divákům se sluchovým postižením nalezení místa s dobrou viditelností pro odezírání nebo s optimální slyšitelností. Tento problém nutí diváky k nadstandardnímu úsilí, jak dokládá výpověď:

„U divadel, kde nejsou konkrétní sedadla a je to tak, že si diváci vyberou na místě je občas problematické chytit místo, že kterého bych dobře slyšela. Např. HaDivadlo nebo Husa na provázku. Chodím proto do divadel o dost dříve, ale i to není záruka, že se to povede. Nebo tříštění zvuku v některých budovách,“ shrnuje respondentka, 25–34 let, z Jihomoravského kraje, která nedoslýchá a navštěvuje divadlo pravidelně.

Pokud jsou titulky k dispozici, jejich technické provedení může být problematické. Respondenti zmiňovali například umístění na straně pódia, což diváky nutí neustále volit mezi sledováním herecké akce a porozuměním textu. Kritizována byla také příliš malá velikost písma, která činí titulky nečitelné ze zadních řad.

Ačkoliv méně často, objevovaly se v odpovědích i další relevantní bariéry, které ukazují na komplexnost problému, zmíněna byla mj. cena vstupenek („Je to drahé“), což je třeba vnímat též v kontextu nejistého zážitku, zda bude představení srozumitelné. Pro respondenty v některých krajích představuje bariéru i samotná časová náročnost spojená s cestováním do divadla, jak dokládá např. tyto citace:

„Časově náročné cestování. Druhý den musím být v práci. Večer se mi nehodí. Myslím, že budu chodit víc, až děti budou větší. Další věc – nemiluju divadlo – slyšící nemyslí na Neslyšící, takže to nepodporuju. [..] Cestování 2 hodiny a víc, pak vystoupení cca 2 hodiny, pak 2 hodiny navíc cestování? To mě neláká.” (muž, 35–44 let, Královéhradecký kraj, neslyšící)

Objevily se též odpovědi respondentů, kteří divadlo nenavštěvují nikdy nebo zřídka, jež naznačily, že se respondenti mohou potýkat též s pocity systematického opomíjení a vyloučení, že kultura slyšících není pro ně. Relevantní je určitě také sociální aspekt, jako je bariéra „Nemám s kým jít“.

Informovanost o přístupných divadelních produkcích

Analýza odpovědí ukázala, že lidé se sluchovým postižením se o kulturních akcích dozvídají primárně prostřednictvím digitálních a komunitních kanálů. Jednoznačně nejčastěji uváděným zdrojem informací byly sociální sítě (53,7 % účastníků výzkumu). Cílené vyhledávání na webových stránkách konkrétních divadel je dalším častým způsobem pro 13,4 % respondentů. Na osobní doporučení od známých a přátel spoléhá 11,7 % respondentů. Dále se spíše ojediněle objevovalo, že jsou informace o přístupných představeních získávány přes organizace pro neslyšící či přes newslettery divadel.

Povědomí o přístupných divadlech

Když byli respondenti dotázáni na konkrétní instituce, které vnímají jako aktivní v oblasti zpřístupňování, odpovědi byly poměrně omezené na malý počet jmen divadel, která si vybavili jako přístupná. Často zmiňovanou institucí bylo Švandovo divadlo v Praze. Dále byly jmenovány specializované spolky a umělecké skupiny jako OUKEJ, KukatkOO a Divadlo Barka v Brně. Respondenti také uváděli, že si žádné divadlo s přístupným programem nevybavují nebo ho neznají.

Z odpovědí vyplynuly další dva důležité postřehy: jako úspěšný model zpřístupnění vnímal jeden z respondentů záznamy představení v pražském kině Světozor, které představují alternativní cestu k divadelnímu zážitku. Dále zazněla preference divadla tvořeného přímo neslyšícími umělci, což ukazuje touhu po autentické umělecké reprezentaci osob se sluchovým postižením. Objevily se též postřehy, že přístupné divadelní aktivity poskytuje Ateliér Divadlo a výchova pro neslyšící na JAMU v Brně.

Reflexe limitů výzkumu

Je nutné poukázat na limity tohoto výzkumu. Odpovědi se podařilo získat od 67 respondentů, což není reprezentativní vzorek populace se sluchovým postižením. Odpovědi nelze zobecnit, jelikož účast v dotazníku mohla ovlivnit především osobní motivace, míra kulturní angažovanosti či dostupnost informací o výzkumu. Dalším limitem může být nerovnoměrné zastoupení jednotlivých typů postižení (např. neslyšící vs. nedoslýchaví vs. další sluchové vady) a převažující zastoupení žen – respondentek. Přesto však výsledky přinášejí cenné poznatky o konkrétních bariérách a možných formách podpory, které mohou být inspirativní pro kulturní instituce usilující o zvýšení přístupnosti.

Formulář rovněž plně nezachycoval komplexnost zdravotního stavu respondentů, např. jedna z respondentek upozornila na to, že v dotazníku nebylo možné označit dvě odpovědi v otázce na typ sluchového postižení, ačkoliv ona trpí tinnitem i jinou vadou sluchu. To naznačuje, že kategorizace míry postižení sluchu v dotazníku mohla být příliš zjednodušující. Odpovědi navíc byly formou sebereflexe respondentů, což s sebou nese riziko subjektivního zkreslení.

Závěr

Přístupnost se v českém divadelním prostředí proměňuje z okrajového tématu na nutnou součást uvažování o rovném přístupu ke kultuře. Přesto však zůstává oblastí, která vyžaduje větší koordinaci, podporu i porozumění nejen v rámci jednotlivých úseků v divadle či organizačních týmů festivalů, ale i ze strany státu, než jak tomu aktuálně nyní je. Výsledky výzkumu mezi pražskými, regionálními divadly a českými divadelními festivaly dokládají, že značná část respondentů se dle svých vyjádření přístupnosti do jisté míry zabývá, ale potýká se se stavebními omezeními, finančními limity a provozními výzvami.

Ze zjištění z výzkumu zkušeností osob se sluchovým postižením s návštěvou divadel pak vyplývá, že mezi osobami se sluchovým postižením existuje zájem o divadelní zážitky, avšak vzhledem k četným bariérám v oblasti dostupnosti informací či chybějících či špatně funkčních technických aspektů je jejich přístup k nim nesnadný a někdy i odrazující, a proto divadlo navštívili v posledních 24 měsících spíše zřídka.

Pouhé odstranění bariér ale nestačí. Pro vytvoření skutečně inkluzivního prostředí je nutné aktivně implementovat takové formy zpřístupnění, které odpovídají různorodým potřebám diváků se sluchovým (či jiným) postižením. Pro publikum se sluchovým postižením mohou přístup k divadelnímu zážitku umožnit čitelné a dobře umístěné simultánní titulky, kvalitní ozvučení, instalace indukčních smyček, tlumočení do českého znakového jazyka a také přehledné informace o přístupnosti např. na webu organizace či jejich sociálních sítích.

Pevně věřím, že přístupnost v živém umění je tématem, kterým bychom se při plánování programu, a i z hlediska dlouhodobého fungování divadelních organizací měli chtít kontinuálně zabývat. Přístupnost by neměla být vnímána jako jednorázové “altruistické” gesto, ale jako investice do dlouhodobého fungování životaschopných, moderních divadelních organizací.

Bez metodické (a samozřejmě ideálně též finanční) podpory to ale nepůjde. Výměna zkušeností, sdílení dobré praxe a podpora ve vytváření metodických a strategických dokumentů pro implementaci přístupných řešení by byla cennou pomocí pro řadu divadelních organizací. Například ve Francii funguje od roku 1992 asociace Accčs Culture, jež spolupracuje s více než 120 divadly a operními domy na zavádění přístupných služeb v oblasti scénických umění.^[22] V sousedním Polsku pak není neobvyklá profese koordinátorů přístupnosti, kteří v divadlech působí a přístupná opatření rozvíjí:

„Práce koordinátora přístupnosti zahrnuje mnoho oblastí: komunikaci, architekturu, organizaci. Vymýšlím akce, vytvářím je a realizuji. Vytvářím smlouvy, sestavuji rozpočty, píšu a realizuji projekty. I když je to vyčerpávající práce, naštěstí mě na konci papírování čeká setkání s dalším člověkem,”^[23] sdělujev rozhovoru Dominika Feiglewicz, koordinátorka přístupnosti v Divadle Juliusza Słowackého v Krakově.

Zpřístupnění kulturní nabídky či prostor je však jen jednou stranou mince. Druhou je zajištění toho, aby se informace o těchto akcích dostaly k cílovým publikům a aby s nimi divadla a další kulturní organizace byly schopné vést dialog.

Medailonek autorky

Vladana Brouková je doktorandkou na Katedře teorie a kritiky Divadelní fakulty AMU, kde se zabývá tématem přístupnosti scénického umění pro diváky se sluchovým a zrakovým postižením. Na téže fakultě působí na Katedře produkce jako pedagožka předmětů týkajících se médií, divadelního a kulturního marketingu a public relations. Profesní zkušenosti mimo akademické prostředí má zejména v oblasti PR kulturních projektů (Koncert pro budoucnost, filmový festival Finále Plzeň, Cena Jiřího Ortena, Nejlepší knihy dětem, Mladí ladi dětem, aj.) či publicistiky (rozhovory pro filmový web Totalfilm, moderování podcastů).

Seznam použitých zdrojů

ACCES CULTURE [online] [cit. 20.10.2025]. Dostupné z: https://accesculture.org/association/?lang=en

ASNEP – Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel. Memorandum o přístupnosti informací pro lidi se sluchovým postižením [online]. [cit. 15. 10. 2025]. Dostupné z: https://www.asnep.cz/memorandum-o-pristupnosti-informaci-pro-lidi-se-sluchovym-postizenim/

Ateliér divadlo a výchova pro Neslyšící (DVN). JAMU – Divadelní fakulta [online]. 2025 [cit. 10. 10. 2025]. Dostupné z: https://df.jamu.cz/fakulta/ateliery-a-kabinety-df/atelier-divadlo-a-vychova-pro-neslysici/

BALTÀ, Jordi; FLOCH, Yohann; ELLINGSWORTH, John. Time to Act: How lack of knowledge in the cultural sector creates barriers for disabled artists and audiences. Initial findings. On the Move (koordinováno Marie Le Sourd), March 2021 [online]. Dostupné z: https://www.europebeyondaccess.com/resources/time-to-act-how-lack-of-knowledge-in-the-cultural-sector-creates-barriers-for-disabled-artists-and-audiences/ [cit. 10. 10. 2025]

BRODERICK,Andrea. Of rights and obligations: the birth of accessibility. The International Journal of Human Rights. Routledge, 2020, roč. 24, č. 4, s. 393–413. ISSN 1364-2987. DOI: 10.1080/13642987.2019.1634556

BROUKOVÁ, Vladana. Posudek vedoucí diplomové práce na téma: Přístupnost divadla pro publikum s handicapem. [rukopis]. Praha, 16. 9. 2025. Posudek k diplomové práci: JESENSKÁ, Františka. Přístupnost divadla pro publikum s handicapem. Praha: Akademie múzických umění v Praze, Divadelní fakulta, 2025.

FRYER, Louise a CAVALLO, Amelia (ed.). Integrated access in live performance. Online. Routledge advances in theatre and performance. Abingdon, Oxon: Routledge, 2022. s. 13. ISBN 9780429200229. Dostupné z: https://www.taylorfrancis.com/books/9780429200229. [cit. 10. 10. 2025].

HOMOLOVÁ, Lucie. Uzpůsobování divadelního představení nevidomým divákům. Olomouc, 2023. diplomová práce (Mgr.). UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI. Filozofická fakulta. Dostupné z: https://theses.cz/id/m9nkei/ [cit. 10. 10. 2025]

How work of the Accessibility Coordinator in the Theatre looks like ? In: Kultura Futura [online] [cit. 20.10.2025]. Dostupné z: https://kulturafutura.pl/en/how-work-accessibility-coordinator-theatre-looks

CHARLTON, J. I., 1998. Nothing about us without us: disability oppression and empowerment. Berkeley: University of California Press, s. 3. Dostupné z: https://research.ebsco.com/linkprocessor/plink?id=2c8a8d28-d1e3-37bb-b768-0a16064c9966 [cit. 12. 10. 2025].

Chytilová, Mariana. Buďme sobci. Dělejme přístupnost pro sebe. | Mariana Chytilová | TEDxPragueED . TEDxPragueED. 16. 12. 2021. [cit. 12. 10. 2025]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=a5AQ-p88MTA

JESENSKÁ, Františka. Přístupnost divadla pro publikum s handicapem. s. 47. Diplomová práce. Praha: Akademie múzických umění v Praze. Divadelní fakulta, 2025.

Ministerstvo kultury ČR. Státní kulturní politika 2026–2030+ [online]. 2025. [cit. 8. 10. 2025]. Dostupné z: https://www.kreativnicesko.cz/cs/aktuality-k-skp?fbclid=IwY2xjawNTRTVleHRuA2FlbQIxMABicmlkETByNVpaaEhCZFVCSTZuVUhVAR6QZevaqOB3Xkt7jioNSrOh1vvch_fuv3BYdkqDtHnMG7oWhUsf9UmF6x3V-Q_aem_aBnt49WblCciRbOGi3bcXA

PEŠKOVÁ, Kateřina. Neslyšící nebo lidé se sluchovým postižením? [online]. 2024-02-29 [cit. 10. 10. 2025]. Dostupné z: https://www.deaffriendly.cz/blog/neslysici-nebo-lidi-se-sluchovym-postizenim

RABASOVÁ, Hana. Přístupnost činí lidi šťastnými [online]. Goethe‑Institut, [cit. 15. 10. 2025]. Dostupné z: https://www.goethe.de/prj/jad/cs/the/hou/25763330.html

SKÁKALOVÁ, Tereza. Uvedení do problematiky sluchového postižení: učební text pro studenty speciální pedagogiky. Hradec Králové: Gaudeamus, 2011. ISBN 978-80-7435-098-6.

Snížit kultuře práh. Snížit kultuře práh [online]. 2025 [cit. 10.10. 2025]. Dostupné z: www.snizitkultureprah.cz

Šance Dětem. Znakový jazyk (znakovaný jazyk) [online]. [cit. 15. 10. 2025]. Dostupné z: https://sancedetem.cz/slovnik/znakovy-jazyk-znakovany-jazyk

Teiresias / Masarykova univerzita. Sluchová postižení a jejich statistika [online]. [cit. 15. 10. 2025]. Dostupné z: https://www.teiresias.muni.cz/comin/kurz-komunikace-se-sluchove-postizenymi/sluchova-postizeni-a-jejich-statistika

Unie neslyšících Brno, z.s. Informační průvodce o indukčních smyčkách [online]. [cit. 8. 10. 2025]. Dostupné z: https://www.indukcni-smycky.cz/informacni-pruvodce-o-indukcnich-smyckach/

Výzkumný projekt DIVADELNÍ TVORBA VE SPECIFICKÝCH SKUPINÁCH (s lidmi se znevýhodněním). Specifické divadlo [online]. 2025 [cit. 4. 10. 2025]. Dostupné z: https://specifickedivadlo.cz/

WINN, Kristýna. Je znakový jazyk mezinárodní? [online]. 1. 3. 2021 [cit. 15. 10. 2025]. Dostupné z: www.ucitel21.cz/post/je-znakov%C3%BD-jazyk-mezin%C3%A1rodn%C3%AD

Zákon č. 384/2008 Sb., Zákon, kterým se mění zákon č. 155/1998 Sb., o znakové řeči a o změně dalších zákonů a další související zákony. [cit. 15. 10. 2025]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2008-384

1,3 milionu lidí s postižením v Česku. In: Statistika a my [online] [cit. 8. 10. 2025]. Dostupné z: https://statistikaamy.csu.gov.cz/13-milionu-lidi-s-postizenim-v-cesku

Tento výstup vznikl na Akademii múzických umění v Praze v rámci projektu “Výzkum přístupnosti pražských divadel pro neslyšící diváky” podpořeného z prostředků Účelové podpory na specifický vysokoškolský výzkum, kterou poskytlo MŠMT v roce 2025.

_{Úvodní foto: David Konečný}

---

[1] Ministerstvo kultury ČR. Státní kulturní politika 2026–2030+ [online]. 2025. [cit. 8. 10. 2025]. Dostupné z: https://www.kreativnicesko.cz/cs/aktuality-k-skp?fbclid=IwY2xjawNTRTVleHRuA2FlbQIxMABicmlkETByNVpaaEhCZFVCSTZuVUhVAR6QZevaqOB3Xkt7jioNSrOh1vvch_fuv3BYdkqDtHnMG7oWhUsf9UmF6x3V-Q_aem_aBnt49WblCciRbOGi3bcXA

[2] Charlton, J. I., 1998. Nothing about us without us: disability oppression and empowerment. Berkeley: University of California Press, s. 3. Dostupné z: https://research.ebsco.com/linkprocessor/plink?id=2c8a8d28-d1e3-37bb-b768-0a16064c9966 [cit. 12. 10. 2025].

[3] BRODERICK, Andrea. Of rights and obligations: the birth of accessibility. The International Journal of Human Rights. Routledge, 2020, roč. 24, č. 4, s. 393–413. ISSN 1364-2987. DOI: 10.1080/13642987.2019.1634556

[4] BALTŔ, Jordi; FLOCH, Yohann; ELLINGSWORTH, John. Time to Act: How lack of knowledge in the cultural sector creates barriers for disabled artists and audiences. Initial findings. On the Move (koordinováno Marie Le Sourd), March 2021 [online]. Dostupné z: https://www.europebeyondaccess.com/resources/time-to-act-how-lack-of-knowledge-in-the-cultural-sector-creates-barriers-for-disabled-artists-and-audiences/ [cit. 10. 10. 2025]

[5] FRYER, Louise a CAVALLO, Amelia (ed.).Integrated access in live performance. Online. Routledge advances in theatre and performance. Abingdon, Oxon: Routledge, 2022. s. 13. ISBN 9780429200229. Dostupné z: https://www.taylorfrancis.com/books/9780429200229. [cit. 16. 10. 2025].

[6] Tamtéž, s. 15.

[7] Tamtéž, s. 15.

[8] Tamtéž, s. 16.

[9] 1,3 milionu lidí s postižením v Česku. In: Statistika a my [online] [cit. 8. 10. 2025]. Dostupné z: https://statistikaamy.csu.gov.cz/13-milionu-lidi-s-postizenim-v-cesku

[10] Rabasová, Hana. Přístupnost činí lidi šťastnými [online]. Goethe‑Institut, [cit. 15. 10. 2025]. Dostupné z: https://www.goethe.de/prj/jad/cs/the/hou/25763330.html

[11] Chytilová, Mariana. Buďme sobci. Dělejme přístupnost pro sebe. | Mariana Chytilová | TEDxPragueED . TEDxPragueED. 16. 12. 2021. [cit. 12. 10. 2025]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=a5AQ-p88MTA

[12] BROUKOVÁ, Vladana. Posudek vedoucí diplomové práce na téma: Přístupnost divadla pro publikum s handicapem. [rukopis]. Praha, 16. 9. 2025. Posudek k diplomové práci: JESENSKÁ, Františka. Přístupnost divadla pro publikum s handicapem. Praha: Akademie múzických umění v Praze, Divadelní fakulta, 2025.

[13] JESENSKÁ, Františka. Přístupnost divadla pro publikum s handicapem. s. 47. Diplomová práce. Praha: Akademie múzických umění v Praze. Divadelní fakulta, 2025.

[14] Snížit kultuře práh. Snížit kultuře práh [online]. 2025 [cit. 10. 10. 2025]. Dostupné z: www.snizitkultureprah.cz

[15] JESENSKÁ, Františka. Přístupnost divadla pro publikum s handicapem. s.48. Diplomová práce. Praha: Akademie múzických umění v Praze. Divadelní fakulta, 2025.

[16] PEŠKOVÁ, Kateřina. Neslyšící nebo lidé se sluchovým postižením? [online]. 2024-02-29 [cit. 10. 10. 2025]. Dostupné z: https://www.deaffriendly.cz/blog/neslysici-nebo-lidi-se-sluchovym-postizenim

[17] ASNEP – Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel. Memorandum o přístupnosti informací pro lidi se sluchovým postižením [online]. [cit. 15. 10. 2025]. Dostupné z: https://www.asnep.cz/memorandum-o-pristupnosti-informaci-pro-lidi-se-sluchovym-postizenim/

[18] Zákon č. 384/2008 Sb., Zákon, kterým se mění zákon č. 155/1998 Sb., o znakové řeči a o změně dalších zákonů a další související zákony. [cit. 15. 10. 2025]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2008-384

[19] Šance Dětem. Znakový jazyk (znakovaný jazyk) [online]. [cit. 15. 10. 2025]. Dostupné z: https://sancedetem.cz/slovnik/znakovy-jazyk-znakovany-jazyk

[20] Winn, Kristýna. Je znakový jazyk mezinárodní? [online]. 1. 3. 2021 [cit. 15. 10. 2025]. Dostupné z: www.ucitel21.cz/post/je-znakov%C3%BD-jazyk-mezin%C3%A1rodn%C3%AD

[21] Teiresias / Masarykova univerzita. Sluchová postižení a jejich statistika [online]. [cit. 15. 10. 2025]. Dostupné z: https://www.teiresias.muni.cz/comin/kurz-komunikace-se-sluchove-postizenymi/sluchova-postizeni-a-jejich-statistika

[22] ACCES CULTURE [online] [cit. 20.10.2025]. Dostupné z: https://accesculture.org/association/?lang=en

[23] How work of the Accessibility Coordinator in the Theatre looks like ? In: Kultura Futura [online] [cit. 20.10.2025]. Dostupné z: https://kulturafutura.pl/en/how-work-accessibility-coordinator-theatre-looks

---

[i] V překladu: Čas jednat: Jak nedostatek znalostí v kulturním sektoru vytváří překážky pro umělce a publikum se zdravotním postižením

[ii] Zařízení vhodné pro osoby s těžkou či velmi těžkou percepční vadou sluchu, “nahrazují funkci poškozených smyslových vláskových buněk uvnitř vnitřního ucha. Na rozdíl od sluchadel, které zvuky převážně zesilují, kochleární implantáty mohou zajistit, aby byly zvuky zřetelnější.” (Cochlear. Jak kochleární implantáty fungují. [online]. [cit. 14. 10. 2025]. Dostupné z: https://www.cochlear.com/cz/cs/home/diagnosis-and-treatment/how-cochlear-solutions-work/cochlear-implants/how-cochlear-implants-work

[iii] Indukční smyčka (anglicky Induction loop nebo T-loop) představuje technologii usnadňující poslech osobám se sluchovým postižením. Funguje na principu přenosu zvukového signálu prostřednictvím elektromagnetického pole přímo do sluchadel, čímž umožňuje čistý poslech bez nežádoucího šumu či okolních ruchů. (Více informací např. na webu www.indukcni-smycky.cz)