Jakob Keller
SOCIÁLNÍ CÍTĚNÍ IVANA VYSKOČILA
IVAN VYSKOČIL JAKO PSYCHOLOG V ZÁCHYTNÝCH DOMOVECH PRO MLADISTVÉ & ODRAZ TÉTO ZKUŠENOSTI V JEHO LITERÁRNÍ A DRAMATICKÉ TVORBĚ
Opírám se zde mimo jiné o méně čtený zdroj, tím je Vyskočilova diplomová práce z psychologie, napsaná na FF v roce 1957: K úloze psychologa v záchytných domovech pro mladistvé. V ní je již patrný jeho celoživotní přístup: důraz na setkání a společné hledání. Setkávání je prezentováno jako protilátkou proti citovému zpustošení lidí, kteří touto „inanitas mentis“ trpí kvůli nedostatečnému přijetí v mládí. Popisuju, jak toto jako student Vyskočil hluboce zakouší, a mapuju jak tuto zkušenost přenáší do svých (prolínajících se) literárních, divadelních, a pedagogických činností.
Ivan Vyskočil, (1929–2023) později známý divadelník, profesor na DAMU, zakladatel tamější Katedry autorské tvorby a pedagogiky, dostudoval na DAMU v roce 1952, a nastoupil na Filosofickou fakultu UK na studium psychologie, které v roce 1957 dostudoval se specializací klinická a nápravná psychologie se zaměřením na mladistvé delikventy a kriminální prevenci[1], s diplomovou prací K úloze psychologa v záchytných domovech pro mladistvé.
Této činnosti se v domovech výchovy mládeže věnoval ještě před nástupem na psychologii, tedy ještě jako student DAMU, od roku 1950. Jak vzpomíná v rozhovorech s Přemyslem Rutem[2], nastoupil na formální studium oboru psychologie, až když pocítil, že byla potřeba získat teoretický podklad pro své „podněty zejména z prvních ročníků divadelní školy se zkušeností ze sociálních ústavů“. Pro práci, kterou už jako student divadla vykonával coby externista, letní brigádník, společně se svojí budoucí ženou, spolupracovnicí, spoluautorkou Evou Metelkovou, která tehdy studovala pedagogickou Fakultu v Praze, a která se také nakonec stala psycholožkou, zabívající se hlavně psychologií pedagogiky a rozvojovou psychologií (na Akademii Věd a DAMU). Dle jeho vlastního názoru z roku 2000, už tehdy patrně Vyskočil viděl a cítil potřebu ve svěřencích ústavu, tak v sobě, opravdového, autentického setkání:
„Byli to často lidé až pozoruhodně nadaní, kteří potřebovali kontakt s námi, aby je ten ústav nepřeválcoval […] nejdřív se mi vysmívali, ale potom, když jsem se nima začal bavit po večerce, představ si rybníček se starou vrbou… […] Mně bylo jednadvacet a oni mohli být v ústavu do dvaceti. A na té vrbě jsme vedli řeči. A protože jsem přece jenom studoval tu dramatickou školu, začali jsme si hrát, evokovat, dramatizovat. Čím dál víc jsme se na to těšili. Byl to pro nás vrcholný dramatický zážitek, dobrodružství, objevování životního tématu. Neuvědomovaného, popíraného nebo znehodnoceného. Mezi těmito lidmi viděl člověk zřetelněji do sebe: kolik je v něm potenciality pro zločin a nemravnost, na čem záleží, aby se neuskutečnila. Byl jsem vychovatel, který nevychovával, a oni byli chovanci, kteří se nechovali.“[3]
Během samotných studií psychologie pak na tyto zkušenosti přímo navazuje ve své diplomové práci, o které mám ústní svědectví jeho mladší spolužačky z psychologie (dostudovala v roce 1960), budoucí psychoterapeutky, proponentky psychogymnastiky a předsedkyně Českomoravské psychologické společnosti, psycholožky Hany Junové. Spolu se mimo jiné zúčastnili 3. Mezinárodního kongresu pro skupinovou psychoterapii a psychodrama v Badenu v roce 1968, kde se seznámili s Royem Hartem a Jacobem Levi Morenem. Hana Junová už byla považována v oboru, mezi studentstvem i profesory, za „legendární“ právě tím nestandardním, neformálním a neinstitucionalizovaným setkáváním se s problematickou mládeží.
Vyskočilova diplomová práce má pět kapitol, ze kterých se třetí s názvem Mladiství věnuje především samotné kazuistice. Jde o údaje z roku 1956. Mimo statistické údaje[4]:
…se tu Vyskočil snaží vykreslit i lidskou, příběhovou stránku věci výběrem dvaceti případů, které čtenáři shrnuje:
„Abychom si udělali představu o jejich postavení, uvedeme v hlavních obrysech jejich životní historie, vztahy, v nichž žijí.“[5]
Uvádí, že případy jsou vybrány náhodně, že byl vytahován každý desátý spis, ale že byly spisy vytahovány odzadu, aby pokud možno šlo o případy chovanců, se kterými se osobně poznal:
„Údaje čerpáme ze zpráv, které dostal záchyt od péče o mládež, […] Některé údaje jsme doplnili nebo upřesnili, pokud jsme mohli, osobním rozhovorem s mladistvým.“[6]
Vyskočil zdůrazňuje, že jde vesměs o generaci válečnou, narozenou za okupace. Je to patrné z věku těchto dětí, a často i z biografických údajů. Pro představu tu uvedu tři příklady, jeden z nichž, jako vícero popisovaných svěřenců, ztratil rodiče v koncentračním táboře:
„CH 4 Gustav M. – 16 r. 4 měs.
Otec zemřel v koncentračním táboře, chlapec ho neznal. Matka chlapcova je majitelkou obytného vozu, který zdědila po svém muži, který byl brusičem. Po otcově smrti žila matka s osmi nebo devíti druhy. Gustav je nejstarší z patnácti dětí, z nichž zůstalo na živu šest. Chlapec vychodil šest tříd, do školy chodil nebo nechodil na nejrůznějších místech. Do řádného pracovního poměru nevstoupil, byl „soukromým živnostníkem“ – brusičem nožů, příležitostně pomocným dělníkem u cirkusů a lunaparků, podle toho, cestovali-li sami nebo s některým s druhů. Chlapec byl přiveden do záchytu z Nového Bydžova, členem péče o mládež. Péče o mládež si ho všimla, když jeho matka byla přivezena do porodnice. Při svém příchodu do domova měl na sobě vlastní jen tenisky a košili. Ostatní si vzal průvodce nazpátek. Podle úsudku školy při záchytu jde o chlapce nadprůměrně bystrého a zručného. Civilním soudem mu byla nařízena ochranná výchova.“
„CH 7 Erich S. – 15 r. 11 měs.
Mimomanželské zrození. Vlastního otce nezná, nevlastní autoklempířem. Do čtyřech let byl vychováván matkou a dědečkem invalidou. Pak byla matka, tovární dělnice, odsouzena ke čtyřem rokům vězení za spoluúčast na rozšiřování falešných potravinových lístků a černý obchod. Chlapec byl dán do dětského domova v Mladé Boleslavi. Když matka byla propuštěna, vzala si ho na čas k sobě. Ale seznámila se se svým nynějším manželem a chlapec byl znovu dán do dětských domovů – Cerhovice, Liběchov, Dobřichovice, Počátky, Načeradec, Vodňany a na konec do DD v Praze-Krči, kde šestou třídou (školy píší ve zprávách, že je velmi bystrý, ale že se ve škole „provokativně neúčastní vyučování“) ukončil skolní docházku. Ve čtrnácti letech byl domovem poslán k matce. Ta se však o chlapce vůbec nestarala, někdy ho ani na noc nepouštěla domů. U matky spával v kuchyni na zemi, protože neměl postel. Staré matrace si sám vypůjčil u sousedů. Nenastoupil žádné místo, potuloval se, organisoval tlupu stejně starých a mladších dětí (chlapců i děvčat z Vyšehradu), vylupovali zahradní altány, kradli v obchodech a opíjeli se. Po šesti měsících byl dán péčí o mládež do internátu zemědělské školy na Kladně, protože měl zájem o zvířata, potuloval se se dvěma psy, které „choval“. Avšak internát byl zaměrěn převážně polnohospodářsky. Mladistvý odsud po sedmi měsících utekl, když ukradl hodinky, peníze a šaty. Trestním soudem mu byla nařízena ochranná výchova.“
„CH 10 Svatopluk Č. – 16 r. 2 měs.
Mimomanželské zrození. Matka byla kadeřnicí. Od narození do sedmi let byl vychován u matčiných rodičů v Hradci Králové. Tam se měl chlapec velmi dobře, poněkud ho rozmazlili. Pak se matka provdala za chlapcova otce, stavebního inženýra. Ten dal chlapci také svoje jméno. V rodině byly však neustálé sváry, otec ponižoval matku, že si on vzal „takovou“, syna odmítal a prohlašoval, že není jeho. Také matce, která je otrocky závislá na muži, je chlapec přítěží. Hochovo chování se zhoršilo, když se rodičům narodil druhý syn, kterého otec nazývá svým dědicem. Chlapec ukradl doma peníze a utekl k babičce do Hradce. Otec ho dal přivézt zpátky, náhradu peněz, které chlapec vzal, vyžadoval na tchýni. Po návratu ho dal otec psychiatricky vyšetřit. Klinika doporučila změnu výchovného prostředí. Ve třinácti letech byl dán chlapec do ÚDD na Hradčanech, odtud do DD v Nechanicích, kde ukončil osmou třídou školu. Domovem byl dán do internátu v Hradci Králové, učil se elektrotechnikem. Po roce ho otec vzal z Hradce, aby měl „pevné vedení“. V učení pokračoval v železničním učilišti v Praze. Chodí s partou, v učilišti patří mezi nejhorší (před tím se učil velmi dobře). Posléze vzal matce tři zlaté prsteny, které prodal po Kčs 50,–. Rodiče na něho podali trestní oznámení. Byl zadržen v Hradci Králové. Otec na žalobě trvá. Trestním soudem nad ním byla vyslovena ochranná výchova.“
Jde o smutné, dojemné a frustrující příběhy, které ve strohém, formálním slohu, bez uměleckého dobarvování a dovysvětlování působí možná i silněji, než kdyby byly literárně zpracovány. K tomuto určitě napomáhá i tendence opakování jistých refrénů v životních scénářích těchto mladých lidí: smrt nebo absolutní nezájem rodičů v raném dětství:
„Když děvčeti byly dva roky, otec i matka byli odvezeni do koncentračního tábora, kde otec zemřel.“[7]
„Otec mladistvé byl zabit za války v Německu, kde byl pracovně nasazen. Matka mladistvé, tovární dělnice, zemřela na otravu krve, když děvčeti byly dva roky (bydlely ve Slaném).”[8]
Ve své analýze podtrhává Vyskočil potřebu vztahů pro zdravý život, a roli rozvrácených rodin v nešťastných historiích svěřenců, o kterých píše. Nejdůležitější faktor ve výchově je zájem dospělých vzorů:
„Nejsou-li členy ani domácího, ani pracovního kolektivu, stává se jejich vlastním prostředím ulice, se svým jasným charakterem provisornosti, neustálé změny. Ulice, to je většinou také „parta“. A s partami se setkáváme téměř u všech našich případů. […] Důležité je, že těmto mladistvým se dostávalo soustavného nezájmu ze strany dospělých. To můžeme zjistit téměř ve všech případech, to také potvrzují zkušenosti vychovatelů a soudců, pokud věnujeme případům mladistvých větší pozornost.“[9]
Důležitější než Vyskočilovy odkazy na jiné odborné výzkumy na stejné téma (e.g. Phillipon 1948) je pro nás náhled do toho, jak přímým způsobem se zde setkal s akutním a teoreticky zamezitelným utrpením mladých lidí. Je to oblast, ve které chtěl být profesionálně aktivní, a kterou pak přímo tematizuje ve svých textech.
Nejpříměji se vidí inspirace touto zkušeností v povídce, která vychází v jeho první sbírce textů v roce 1963, s názvem Ed Martinec vypovídá. Fiktivního Eda Martince sice přímo v prezentovaném souboru případů v diplomové práci nenacházíme, ale byl by to typický příklad. Také se v jeho případě setkáváme s „rozbitou“ rodinou, což se stává hlavním odhalením konce povídky. V monologu jsme účastni pouze výpovědi samotného Eda:
„Jestli mám matku?
No asi mám.
No asi jo.
Ne. Ta paní tam – jako doma – to je jako nějaká Voříšková.
No ta, co – co jako s fotr… – ta, co jako žije s tatínkem…“[10]
Je tu jasně tematizována nejen realita rozvrácené rodiny, ale i vztah mladého člověka k tomuto faktickému nastavení. I Ed Martinec je, po svých krádežích a spáchaném těžkém ublížení na těle, ve svém opatrném lhaní policii, ve svých sedmnácti letech z těch, ktěrí jsou: „Na jedné straně příliš zkušení, staří, bez ideálů, na druhé straně naivní, dětinští, lehce zranitelní.“[11]
Duševní risk, vnitřní stav, který zde hrozí, mimo společensky nepřijatelné chování, je to peklo, které tu Vyskočil popisuje jako “citové zpuštošení, řada zklamání, vyvrácené vlastní postavení, nedostatek smyslu života – bezdomoví. Psychiatr Tramer označuje tento vnitřní stav jako „inanitas mentis“ duševní podvýživou (70:333–334)”.
Tento vnitřní stav, „citové zpuštošení“, je to hlavní, proti čemu se tu v povídce apeluje, byť se řešení, setkání s někým, komu není situace lhostejná, přímo nenabízí. Povídka apeluje na nás, apeluje i na vyšetřujícího soudce (v jeho kanceláři se děj odehrává, ale neslyšíme ho nic říct, nedochází zde tedy k žádné opravdové výměně, žádnému opravdovému setkání – aby nám situace nebyla lhostejná, abychom se my čtenáři/posluchači také začali zajímat o dílo bojujícímu proti citovému zpustošení.)
„Naše případy a naše zkušenosti ukazují, že základem této nevázanosti, onoho přožívaného nedostatku, je téměř u všech nepřijetí, další a další nepřijímání od druhých, kdy nejsou bráni jako subjekt, ten, komu něco náleží a přísluší, jako druhý člověk. Je to stále se opakující odmítavý nebo netečný poměr k dítěti a mladistvému, kdy pro druhé je nežádoucím objektem. Je to trvající nedostatek lidského kontaktu a komunikace a všeho, co z toho vyplývá a v tom vzniká.“[12]
Protilátkou proti zmiňovanému „inanitas mentis“ je projevovaný zájem, setkání, setkávání, a společné hledání. To tu Vyskočil hluboce zakouší, a to vidíme v jeho divadelní i pedagogické činnosti, v jeho péči o jednotlivce, se kterými se později setkává třeba jako vedoucí, „asistent“ disciplíny Dialogického jednání. Toto spoluhledání znamená i sám hledat, pečovat o jiné znamená pečovat i o sebe, nebrat ani sebe, ani druhého jako hotového. I to je patrné již v diplomové práci, kde zdůrazňuje „onen dynamický aspekt osobnosti, která „je stále nehotová, tvoří se, naplňuje se novými zkušenostmi, roste, uskutečňuje se. (47:346)“[13]: Vyskočil se opíra o Allerse, Makarenka:[14]
Tato vzájemná důvěra a zájem jsou klíč k pochopení Vyskočilova přístupu. Vysvětluje to člověka úmyslně a programově vstupujícího do stovek Morenovsko-Buberovských Setkání[15] s velkým S, a to s jeho žáky, posluchači a čtenáři.
Toto reálné poznávání, setkávání, a dlouhé dny tomu věnované, jsou asi nejlépe viditelné v „nejlegendárnější“ části Vyskočilovy diplomové práce, kde je popis celého dne stráveného v Praze s jednotlivcem i tlupou mladistvých. Uvádí popis dne 27/05/1953 jako ilustraci za mnohé jiné takové dny. Sokratovsky se tu Vyskočil vydává na pražskou agoru, tedy Václavské Náměstí, kde si vyhlídne, pozoruje… A po seznámení se pouští do dialogu s mladistvým Miroslavem P., o kterém nám Vyskočil podává zprávu, že byl v dubnu 1955 odsouzen na tři roky nepodmíněně za vloupání. Vyskočil podává zprávu strohým stylem, hlavně popisem aktivit a časových údajů:[16]
„Tam jsem také Miroslava oslovil, požádal ho o cigaretu a na uvítanou vyprávěl vtip. Druhou cigaretu mi nabídl sám. Pozval mne na pivo do automatu Lucerna, kam také přinesl dva obědy. V rozhovoru jsem se dozvěděl zmíněné údaje. Stále opakoval, že „všechno stojí za …..“ Připojil se k nám známý, který se bavil s „Jupym“ o nějaké minulé příhodě na „čundru“. Kamarád, „Tex“, zaplatil každému velký rum na rozloučenou. Z Lucerny jsme odešli v půl druhé, prošli jsme Václavským náměstím k Hlavnímu nádraží. Tam se usadil v parku, aby „lapal paprsky“, opaloval se. Přisedlo k nám asi osmnáctileté děvče, bavili se o společných známých, vzpomínali na „staré časy“. Ukázalo se, že děvče bylo půl roku ve výchovně v Kostomlatech, o čemž se hrubě vyjadřovalo. Dívali jsme se, jak lidé chodí na nádraží a z nádraží, přičemž chlapec komentoval ženy, děvče muže. Po čtvrté hodině děvče odešlo, mělo schůzku.“
Tento bezprostřední kontakt, toto účastné sledování, toto přijetí… Umožňovalo právě zmíněné Vyskočilovi dané lidi opravdu poznat takovým způsobem, který byl těmto mladistvým k něčemu užitečný? Dozvídáme se, že Miroslav P. se s Vyskočilem loučí s tím, že to byl „úplně bezvadný den“.
Jisté inverze této situace se čtenáři/posluchači pak dostává v povídce Učitel a přítel zůstal veřejnosti neznám, kde se malý chlapec, popisován podobně jako ve formálních kasuistických záznamech, jménem a příjmením František J. setká v parku se skupinou profesorů, kteří zlobí, podvádějí při dětské hře kuličky, kterou vědecky zkoumají, a které musí „dospělácky“ napomínat. Profesoři vábí „kluka“ k záškoláctví, a tím vlastně naplňují roli špatné společnosti, špatných vzorů, „kazící nezletilé dítě“. Maminka dítěte je pak ale na rozdíl od profesorů celkem realisticky pojatá, má šest dětí, na Františka jí zbývá zjevně méně času, a možná méně komplexní pohotovosti, než by bylo ideální. Konfrontována s odbornou publikací, kterou přinese domů a kterou pokoutně schovává, následuje scénář neúplné komunikace a tělesného trestu ze zvyku. Vyskočil vychovatel si tu hraje:
„František přinesl knihu pod košilí, a chtěl jí schovat za skříň. Přitom ho matka, paní Marie J., přistihla, knihu mu vzala a pro jistotu mu napístě vlepila pohlavek. František byl totiž darebák, nepostupující žák pátého postupného ročníku 98. osmileté střední školy a matce působil jen a jen starosti. Po pohlavku se matka Františka zeptala, „co to má?“ a „kde to vzal?” Na první otázku odpověděl František, že má „takovou pitomost“. Dostal další pohlavek. Pak si Marie J. Přečetla název knihy „De globulis gaudiensis“ a zjistila, že syn František mluvil výjimečně pravdu.“[17]
Zase tu vidíme, byť v míře každodenního normálu, trochu selhávající rodinnou situaci. Inverze rolí žáka a učitele, vychovávaného a vychovávajícího podtrhává, tvoří humor textu, ale akcentuje také vážnou, nebo šíře obecnou pointu že všichni jsme všem vychovateli, a že nestačí se ve vztazích s lidmi chovat méně vědomě podle vzorců, a očekávat, že půjde všechno podle scénáře. Bezmoc tváří v tvář neočekávanému v kontextu výchovy se tematizuje také v povídce Zrádce,[18] kde zase dochází k inverzi rolí učitele a žáka. V noci se ke svému žákovi vloupají členové učitelského sboru, kteří prosí příliš pilného žáka Masáka, aby se ve škole méně učil a víc zlobil, protože on a jeho spolužáci už znalostmi převyšují své pedagogy, kteří si proto nevědí rady. Když na to žák Masák namítá: „učím se pro život, a ne pro školu“, pedagogové vybuchnou hněvem a frustrací. Jsou obětmi svého úzkého očekávání:
„Nevyrušujete, nechodíte pozdě, neulíváte se […] nic, docela nic! To jste mládež? Pedagogové jsou vašim chováním znemožněni! Mají mindráky! Hynou! […]”
Následují pokusy o manipulaci a vyhrožování pro dobro věci, aby studenti více zlobili. Inverzí obyčejné situace se ukazuje relativistická esence těchto technik, těchto nástrojů vyjednávání:
„Jde jen a jen o vaše dobro, děti. Je zhoubné takhle se učit. […] Není myslitelné udržovat tento protipřirozený stav. Kde jsou ideály renesance, Masáku, no kde? […]“[19]
Argumenty kulminují argumentací z autority a moci:
“My nemůžeme prohrát. Jsme zakotveni v tradici, jsme systemizováni. Třebas padneme, ale po nás příjdou jiní. Vysokoškolští! A Ti vás roznesou na cucky! Nikdo, opakuji, Masáku, nikdo, nikdo u maturit neprojdete!“[20]
V příběhu můžeme číst konflikt pokroku a „zkamenělého“ systému, který nechce vynaložit úsilí na to, aby se vypořádal se změnou. Místo toho volí násilí. V povídce vítězí systém, když se učitelům podaří Masáka koupit. Následuje převrat ve škole, ve kterém je explicitně použit jazyk evokující „okupaci“, a jakousi „normalizaci“ poměrů. Povídka je primárně vtipná, ale ve své mnohovrstevnatosti odkazuje jak na sociopolitickou realitu (je psána kolem roku 1960, tedy jen pár let po sovětské intervenci v Maďarsku v roce 1957, a temně dnešnímu čtenáři evokuje např. pozdější sovětskou intervenci v Československu v roce 1968), tak na způsob vyjednávání pedagogů škol se žáky. Ten je Vyskočilovým perem inverzní a dotažený do absurdna, je také v hlavních rysech, v rétorice mnohým čtenářům povědomý. A na tomto přesném pozorování a replikování reálných orálních gest stojí mnoho vtipných míst v povídce. Násilí tohoto druhu je ale možná hlavní téma povídky. Tento převrat očima pedagogů sice „vra[cí] životu přirozený řád“, ale je vkutku přirozený? A za jakou cenu je koupen?
V roce 1961 píše Vyskočil pro Divadlo na Zábradlí divadelní hru Faust, Markéta, služka a já se spoluautorem Jiřím Suchým, kde se také tematizuje mládež a její problémy. Divadlo na Zábradlí se stává Vyskočilovým hlavním projektem, a to i protože se setkal s neúspěchem ve svém úmyslu profesionálně se zabývat problémy mládeže institucionálně. Jako vyučující psychologie, pečující o duše studentů na DAMU dlouho nevydrží, i přes doporučení respektovaných profesorů, protože podle komunistů prý „kazil mládež“[21] (i zde je jasná linoucí se niť oné sokratovské paralely), a pokusy o uplatnění se na Ministerstvu vnitra také selhávají:
„Dokonce jsem podal přihlášku k Ministerstvu vnitra. Navrhl jsem jim dost velký a myslím, že dobře udělaný koncept aktivní kriminální prevence pro mladistvé. Počítal se sociodramatem, s orientací na hru. Aby nevězeli v té „tvrdé realitě“, aby byli dotovaní fantazií, aby se k nim nepřistupovalo jen z toho umravňujícího a pořádek prosazujícího hlediska.
Ale nebylo to možné, protože všechno by bylo sledováno, kontrolováno, a využíváno těmi účelovými hledisky vnitra. A když jsem to zjistil, tak jsem toho pochopitelně nechal. Oni potom některých mých analýz užili, ale ne těch, které se týkaly tvorby. Spíš těch formalizujících, třídících, kategorizujících. To je taky nejvíc zajímalo, ne námaha s péčí o duši. Nechtěli předcházet deliktům, chtěli zavírat delikventy.”[22]
Vyskočilův nesouhlas s tendencemi komunistického řežimu je vidět už v neskrývané podobě v jeho diplomové práci, kde kritizuje současný stav záchytných domovů, hlavně izolovanost a bezmocnost vychovatelů. Dále to, že nevznikají stálé kolektivy. Ve druhé kapitole Vývoj a tradice výchovných ústavů pro mladistvé mapuje měnící se podmínky v českých zemích a na Slovensku od zákona o nucené práci a polepšovnách z roku 1885. První pozitivní kroky nastaly po roce 1948, kdy byly s centralizací administrativy ústavů pod Ministerstvem socialní péče například odstraňovány mříže, temnice, tělesné tresty. Děvčata už nebyla stříhána dohola. Nastává velký úpadek:
„Ministerstvo sociální péče bylo v roce 1951 zrušeno, dorostové výchovny na začátku nové cesty – zcela podle starého vzoru – přešly do resortu Ministerstva spravedlnosti, pod přímou správu a dohled trestních soudů. V té době se také začíná zdůrazňovat a propagovat these, že problém narušenosti a provinilosti mládeže se samočinně řeší – a tedy je vyřešen – naší cestou k socialismu. Proto ani ústavy, jejichž existence byla odhadována na pár roků, ne-li měsíců, ani převýchova není prací, která nezbytně potřebuje odborníků, podpory, zkoušení a času. Je pouze třeba lidí, tak bylo souzeno, kteří by dozírali na samočinné řešení, mladistvé politicky školili a dbali na dodržování pořádku. Názory justičních úředníků na převýchovu, pořádek i mladistvé se rozcházejí s pojetím některých výchovných pracovníků, a ti odcházejí. Na jejich místa nastupují starší justiční zaměstnanci, později dělničtí vychovatelé, pro které ministerstvo uspořádalo osmiměsíční kurs. Realisace sítě internátů při závodech rovněž selhává.“
Až s koncem stalinismu, v roce 1956, po letech nezájmu a selhávání systému přebírá dorostové výchovny Ministerstvo školství, a znovu se dochází k poznání, že je třeba „více sil a více znalostí, více trpělivosti“[23](Vyskočil zjevně rád využívá příležitost citovat sovětského vychovatele Makarenka), aby se mohl zastavit bludný kruh perpetuace narušení.[24]
Ale Makarenko Vyskočila jako psychologa a vychovatele mládeže nezachraňuje. Vyskočil s koncem svého období učení psychologie na DAMU opouští tuto činnost. Věnuje se divadlu.
Po životních etapách Divadla Na zábradlí a Reduty, například v později napsané divadelní hře z éry Nedivadla Haprdáns (1980), se také jak implicitně, tak explicitně setkáváme zase s Vyskočilem jako psychologem, Vyskočilem jako vychovatelem, který vtipným textem komentuje vztahy jednotlivců i vztahy ve společnosti. V první řadě se zde psychoterapie postav ve hře přímo tematizuje, Vyskočil se nebrání použití diagnostické terminologie pro mladého Hamleta, který je zde (re)interpretován jako rozmazlovaný, ale osamocený, mladý člověk s již léčenými duševními problémy u profesora Rosenkrantze:
„Princ Hamlet jede do Anglie ne proto, aby ho tam odstranili, aby ho tam zlikvidovali, nýbrž aby mu tam odstranili, aby mu tam zlikvidovali ten jeho oidipáček, tu jeho maladaptabilitu. Ostranit člověka! Proč odstraňovat člověka, když se dá změnit jeho psychika? Člověk sám potom nevadí!“[25]
Za druhé je celá hra jakousi terapií, nebo antiterapií. Samotné „léčení“ je tu skoro prezentováno jako zbraň, jako totalitní nástroj moci nad méně silným jedincem. Ten je rodinou manipulován; otcovství je zde systematicky zamlčováno tak, aby byla zachována tzv. dobrá pověst rodiny:
„A jakápak tragedie? Cožpak by si ji takovárodina mohla dovolit?”[26]
Terčem narážek a vtipů jsou jak společenské a politické situace, tak ty nejmenší, tedy i rodinné kontexty:
„On je Hamlet sice zcela vyléčený, ale přece
jen léčený, takže poněkud partiový. A taková Ofelie je
pro něj přímo partie.“[27]
Vyvstává zde otázka, kdo je tu tedy šílenější. Jestli „ne tak docela normální“ Hamlet, nebo jeho manipulativní rodiče? Vyskočila víc než psychiatrické šílenství zajímá „šílenství normálu“,[28] které rychle a rádo naopak označuje za šílené to, co je z nějakého důvodu nežádoucí.
Vyskočilův Hamlet je sice z královském zámožné rodiny, ale čistě jako mladý člověk se tu trápí podobně jako Vyskočilovi svěřenci v 50. letech, a to navzdory inverznímu uspořádání umístění příběhu i společenských poměrů. Následující pasáž by mohla skoro být o Vyskočilově Hamletovi. Ale je znovu z autorovy diplomové práce:
„setkáváme [se] s těmi, kterým se dostalo určitého únosného postavení, normální péče alespoň v začátcích, kteří si zvykli na určitou životní úroveň. A to se postupem času mění v jejich neprospěch, dostávají se předčasně mimo. Jde o mladistvé z nejrůzněji rozvrácených rodin, často z „dobrých“, kdy vnější fasáda, pověst rodiny – ať už se manželé legálně rozejdou a znovu sezdají, ať už nikoli – zůstává čistá, nebýt chování mladistvého. Pro tyto případy je charakteristické, pokud reagují na změny agresí, že v době dospívání procházejí psychiatrickým vyšetřením a jsou u nich obvykle konstatovány „pubertální změny a neurotizace rodinným prostředím“. Jejich chováním bývají přímo napadáni téměř vždy členové rodiny.“[29]
Podobné systémy se najdou jak v mikrokosmu nefunkční rodiny, tak v makrokosmu společnosti. Léčen je často ten, který je možná mimo jiné symptomem většího, komplexnějšího problému. Pokud je léčena mladá generace, možná je to totalitní nástroj starší generace. Slovy Jiřího Kratochvíla je pak Haprdáns:
„Terapeutická hra o neblahých následcích terapie (předmětem terapie je zde samotná potřeba terapie. Je to příběh léčení , které nas zbavuje nejen lidské tragiky, ale i lidských vlastností, a tedy příběh jakési privátní „normalizace a konsolidace“.[30]
I tu je Vyskočil viditelně psycholog, vychovatel, nebo možná nepsycholog, nevychovatel, který nenabízí řešení, ale jen se ptá. Tato via negativa nezaručuje úspěch, ale minimalizuje pravděpodobnost spadnutí do propagandy, zahlcení metanarativem. Kratochvíl pokračuje:
„Jako jeden z prvních u nás používal v sociální a psychologické terapii právě divadelních technik, na nichž později v Nedivadle založil své ozvláštněné vidění skutečnosti, aby nakonec tímto „nedivadlem světa“ zpochybnil všechny psychologicke a sociálni terapie a veřejné preventivní postupy, „ozdravující“ lidi z jejich umanutosti a ujetosti… […] tak se z „nápravného psychologa“ Vyskočila stal jakýsi „antiterapeut“ léčící „vylečené“, bránící lidskou integritu proti jejím terapeutickým amputátorům a manipulátorům.”[31]
Vyskočilova záliba v ukazování na problematičnost názvů a kategorizací, jeho trvání na vlastních pojmech jako nepředmětné herectví, Nedivadlo, důraz na to, že texty publikované ve formátu povídky nejsou povídkami ani literaturou, že jsou předlohami k živému vypravování… To vše jde ruku v ruce s jeho tvrzením, že jeho dialogické jednání s vnitřním partnerem není technika, ani psychoterapeutická záležitost.
Přesto se vidí styčné body mezi aspekty předmětů Autorského herectví a Dialogického jednání s různými terapeutickými směry. Vyskočilova zkušenost terapeutická a vychovatelská je na pozadí jeho úspěchu ve vedení, „asistenci“ dialogického jednání a při výuce autorského herectví. Nejblíže k vlastnímu porovnání jeho koncepce pedagogiky herectví s psychoterapií se asi dostáváme v eseji, který napsali společně s Evou Vyskočilovou (1988): Výuka herectví jako psychoterapeutická možnost (u introvertovaných, výrazně schizoidních a postschizofrenních jedinců),[32] kde se ve specifickým případech role učitele herectví a role terapeuta překrývají:
„To také klade zvláštní nároky na způsob vedení jejich výuky (terapie) a na vyučujícího (terapeuta). Na jeho partnerskou účast.“[33]
Text vychází v období (1971–1989), kdy Vyskočil vyučoval herectví na dramatickém oddělení Lidové školy umění – Specializované účelové studium – Kursy pro pracující (dříve Lidová konzervatoř) v Josefské ulici v Praze, kde vznikla jeho koncepce studia psychosomatických disciplín a autorského herectví jako „výchovy k osobnosti”.
Vyskočil celý život zůstává psychologem a vychovatelem, kterým byl v padesátých letech: jak v pedagogických činnostech, tak v textech a představeních. Udělal ze sebe člověka v roli vyzívajícího partnera a vychovatele, „učitele a přítele“ svých čtenářů a diváků, aby Setkáváním (a společným objevováním a radostí) bojoval proti citovému zpustošení lidí.
Tento výstup vznikl na Akademii múzických umění v Praze v rámci projektu „Ivan Vyskočil: sociální cítění v jeho dramatických a literárních textech” podpořeného z prostředků Účelové podpory na specifický vysokoškolský výzkum, kterou poskytlo MŠMT v roce 2025.
Úvodní foto: Shoe Bean
[1] VYSKOČIL 1971 str. 147
[2] RUT, 2000, str. 26
[3] RUT, 2000, str. 25
[4] VYSKOČIL, 1957, str.25
[5] VYSKOČIL, 1957, str.26
[6] Loc. Cit.
[7] VYSKOČIL, 1957, str. 38
[8] VYSKOČIL, 1957, str. 39
[9] Ibid, str. 40
[10] VYSKOČIL 1963, str. 85
[11] VYSKOČIL 1957, str. 41
[12] VYSKOČIL, 1957, str. 43
[13] VYSKOČIL, 1957, str. 48, citace je z PŘÍHODA, V.: úvod do pedagogické psychologie, SPN, Praha 1956
[14] VYSKOČIL, 1957, str. 48
[15] Slovo setkání, německy Begegnung, používané jako terminus technicus pro nutné existenciální setkání v terapeutické situaci psychiatrem, průkopníkem skupinové psychoterapie a zakladatelem psychodramatu: Jacobem Levy Morenem. (1889–1974) Poprvé použito s odkazem na tento smysl v roce 1914 v jeho básni Einladung zu einer Begegnung (Flugbericht I.):
“Es gibt kein Mittel zwischen mir und andern.
Ich bin unmittelbar: In der Begegnung.
Ich bin nicht einzig: bloß in der Begegnung,
ob ich ein Gott, ein Narr oder ein Dummer.
Ich bin geweiht, geheilt, gelöst in der Begegnung,”
Morenovo myšlení a tento text nejpravděpodobněji ovlivnilo o čtrnáct let staršího Martina Bubera, jak líčí Waldl (2004).
[16] VYSKOČIL, 1957, str. 42
[17] VYSKOČIL, 1964, str. 36
[18] VYSKOČIL 1964, str 36
[19] Ibid. Loc. Cit.
[20] Ibid. Loc. Cit.
[21] RUT, 2000, str. 30: “RUT: Od koho ses dozvěděl, že kazíš mládež? VYSKOČIL: Od pana profesora Martínka, jako stranické tajemství ze stranického výboru.”
[22] Ibid.
[23] MAKARENKO, Spisy 4, Kniha pro rodiče, Přednášky o výchově dětí str. 346
[24] VYSKOČIL, 1958, str. 8
[25] VYSKOČIL, 2016, str. 347
[26] Ibid.
[27] Ibid.
[28] Vyskočil in Host do Domu 12/1964 in VYSKOČIL 2016, str. 346
[29] VYSKOČIL, 1957, str. 41
[30] Jiří Kratochvíl in Setkání s Nedivadlem in VYSKOČIL 2016, str. 433
[31] Ibid.
[32] In: SYŘIŠŤOVÁ, Eva, a kol. Skupinová psychoterapie psychotiků a osob s těžším somatickým postižením. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1989, s. 136–144.
[33] Ibid.