Vladimír Mikeš

POHLED ZA HERECTVÍ

Před lety jsme založili divadelní antropologii, která se zabývá tím, co je na divadle nejdůležitější – tedy člověkem vstupujícím na scénu. I na scénu každodenního života. Ne divadlem pro divadlo. Ptá se, jak žít a jak jednat v životě. Zkoumá vztah člověka ke světu. Divadelní antropologie je otázka vztahu k druhým a nelze ji nastolovat v společenství, které se neptá a které lidské vztahy nezajímají. Měla být i východiskem práce s postiženými nebo znevolněnými lidmi. Anthropos je řecky člověk. Vycházeli jsme z přesvědčení, že postižení – v záplavě nepravd a předsudků soudobé společnosti – jsme vlastně všichni. Měl to být pohled za herectví, do existence. Antropologie vychází z hermeneutiky, z jejích tří premis: 1. číst, 2. pochopit, 3. změnit se. To změnit se je nejdůležitější. Věc etiky. Bez ní ani herectví nemá smysl. Od 20. let, od druhé divadelní reformy, herec čím dál častěji schází z jeviště do hlediště, k člověku. Co je to hrát? Ptá se. Když jdeš na scénu, nehrej, slyšíme. Ale stačí to? Není tam návod, hrej tak, aby nebylo vidět, že hraješ? A pak pozveš dámu na opulentní večeři, s intencí zmocnit se jí, a když to nedopadne, přemýšlíš, jak to příště udělat, aby opulentnost splnila svůj cíl.

Ale jde také pozvat někoho na večeři bez postranních úmyslů. K přátelskému hovoru. Abychom se dověděli, jak žiješ. A z tvého vyprávění se dověděli něco o tobě. Jak ti je v tomto světě? Vyloučit agresi, intenci, zainteresovanost, tržní sebeprosazení, rivalitu, status.

V jistém smyslu „chvála bláznovství“ – ze scény schází se do parteru, k nehercům, k jinému jazyku, kterým se mluví v přízemí, k vulgaris eloquenta již od středověku, k Janáčkovu „nápěvku“, kde Janáček z jediné věty pozná, jestli se v tobě něco raduje, nebo pláče, k Čapkově verši jako k „poloviční próze“, když česky přece hovoříme s přízvukem na první slabice, to jest trochejem a daktylem, s Čapkem říkáme „však on vás přejde smích, vy jeden hulváte“a ne s Fischerem„však on tě přede mnou již přejde, sketo, smích“jambickým veršem „hrotitým a nevážným“, jak Fischerovu verši říká Karel Čapek.

Přikláněli jsme se více k Američanu Schechnerovi, který ve své hebrejské tradici vycházel spíše z jazyka, než k vizuálnímu pojetí Barby či Savarese, pro něhož vrcholem herectví je postava prodejné Salomé, jejíž smyslný tanec má za cíl svést nevlastního otce Heroda.

Naše poetika by se dala přirovnat k poetice Aloise Beera. Ten u nás jako jeden z prvních „lituje, že není básník“, chodí po východních Čechách, spravuje deštníky, je jedním z prvních obrozenců, maluje „naivní“ obrázky a píše zápisky, které jsou jímavou básní. Je to náš Don Quijote.

Druhou takovou postavou je Cervantesův Don Quijote sám, pošetilec, který v obrovském marasmu tehdejší společnosti vyjel propagovat „život v pravdě“. Však si jej také „postižení“ sami vzali za příklad. Jistě netuší, co Cervantes znamenal za revoluci v psaní, jak ovlivnil světovou literaturu svou neumělostí. Ale to nevěděl ani Cervantes: vrátil se po pěti letech z arabského koncentráku z Afriky, piráti ho zajali, aby z příbuzných vymámili výkupné, nemá práci, neví, co bude dělat, a píše Dona Quijota. Několik měsíců před smrtí píše krásnou veršovanou skladbu Cesta na Parnas, kde popisuje, že ho sám Apollo pozval na kongres evropských básníků, jede do Itálie, na Parnasu je plno, stěží najde místo pod stromem, sní skývu chleba a kus sýra, vrátí se do Španělska a komentuje svou účast na Parnase. Třemi řádky se zmiňuje o Donu Quijotovi: „… a taky jsem něco napsal, Dona Quijota, kratochvilný špás pro kratochvilné, zádumčivé mysli.“ Sám neví, co napsal. Srovnej s ním jeho mladšího krajana Ignáce z Loyoly (1493–1556), který zemřel, když se Cervantes narodil. Ignác se rozhodl, že se stane svatým. Je to možné? Ano. Napodobuje jako herec Ježíšovy dialogy s Marií, v Duchovních cvičeních popisuje snahu převtělit se do postavy světce. Tělo cvičí do statusu svatosti, nedovolí mu, aby změnilo polohu, dokud nezodpoví otázku. Jako by Bůh neviděl do jeho režijních záměrů, jímž je status svatosti.

Chudák Cervantes nechce být svatý, nejde mu o spásu, proto získá na svou stranu plebejce Sancha Panzu, pro život v pravdě. Vyjíždí do horizontály.

My máme dosud svaté herce, uchazeče o status, o světské výhody, herečky, které hrají chudobné pradleny a pak na červený koberec vystoupí ověšeny diamanty za miliony, máme šéfkuchaře, kteří rozdávají podepsané fotografie a poněkud nezdařené jídlo vyhazují oknem, máme svaté sportovce, bojující o desetinu vteřiny, schopné pro jediné vítězství obětovat život. Máme svaté politiky.

A také máme Járu Cimrmana, pošetilce, popletu, který všude chodí pozdě, s vynálezy přichází o chvílí později a už pro několik generací je „nejlepším Čechem“, který naše myšlení významně zasáhl a pány režimu notně znepokojil. Hermeneutické čti, pochop a změň se platí asi ještě větší měrou pro režiséry a dramaturgy řídící to „vystupování na scénu“ než pro účastníky „přediva snění“. Jejich pokorné činění nás zasahuje stejně.

Úvodní foto: Martin Mikeš

© s-e-t, Klara Pernicova, Teluro, Wordpress