Vladimír Novák
Specifické divadlo jako otevřený sdílený dialog
Poměrně dlouhá izolace během covidové doby znamenala pro oblast sociálního a specifického divadla značný posun ve vnímání a rehabilitaci tématu. Přinesla rapidní zvýšení zájmu o něj – a co je velmi potěšující, i z řad studentů DAMU. A to ze všech oborů na fakultě. Jen čas některých studentů, ve snaze dohnat vše zameškané, byl bohužel rozprostřen do rozrůzněných aktivit a těžko se hledal ten společný, který by věnovali umělecké tvorbě a výzkumu specifického divadla. Přeci jen to – prozatím – nebyl jejich hlavní studijní směr, ale jakási studijní nadstavba, při které je třeba zohledňovat priority a zásadní nutnosti, které si konkrétní (hlavní) studijní obor vyžaduje. Poslední rok se situace výrazně zlepšila, stabilizovala a potěšující je, že zájem neopadá.
Otázku strukturace času a její naléhavosti si mnoho lidí v dnešní době začíná stále více uvědomovat – myšleno hlavně čas, který je potřebný pro získání hodnotné a užitečné zkušenosti. Ten je totiž naprosto nepostradatelný a neošálitelný. Nelze ho přechytračit, ani přelstít. Je potřeba ho intenzívně prožít a posléze danou konkrétní zkušenost zpracovat, uchopit. Čas související s naším bytím a konáním necháváme pro tentokrát ležet ladem. Jeho chvíle ještě přijde.
Směřuji k tomu, co je nesmírně důležité, dost často nepřenositelné a s časem neodmyslitelně souvisí. A tím je zkušenost. Naše vlastní osobní zkušenost založená na prožitém, smysluplném čase v určitém konkrétním procesu – laboratorní zkouška integrované inscenace, umělecký či výzkumný workshop, pracovní setkání nebo kolokvium, symposium, integrovaný festival apod. Tedy v našem případě praktická zkušenost z terénu, z konkrétní umělecké, výzkumné a pedagogické práce v integrované skupině divadelníků se znevýhodněním a profesionálů. Tato zkušenost je zásadním stavebním kamenem, který utváří další vývoj a určuje směr našich kroků, myšlenek, idejí nejen v oblasti specifického divadla. Zkušenost – aby byla přínosná – musí být intenzivně prožitá, zakoušená. Může být v mnoha ohledech dokonce nepříznivá, negativní, neradostná, ale i takováto může být hnacím impulsem k dalším krokům za předpokladu, že ji zpracujeme v poznatek pozitivní či východisko smysluplné, posouvající naše myšlení a konání příznivým směrem. Člověka, jeho cestu životem, formují právě konkrétní, intenzivní, praktické zkušenosti. Je-li schopen je nahlédnout, reflektovat, analyzovat, vyjít z nich a transformovat je do svých budoucích kroků, jeho cesta získává jasné kontury, jeví se smysluplně, rámuje jeho bytí.
Specifické a sociální divadlo nemá – ani v běžných provozních podmínkách nemůže mít – ambici ani předpoklady být pravidelným repertoárovým provozem jako standardní profesionální divadlo. Cílem je sice též estetické dílo, které však není apriori cílené na diváka, ani běžnou repertoárovou produkci, nýbrž primárně na herce se znevýhodněním a jeho seberealizaci – divák je však nezbytnou a potřebnou entitou, bez které herec se znevýhodněním nedojde satisfakce a sebepotvrzení smysluplnosti vlastní práce. Nejedná se ani o proces léčby či terapie, ale o sdílené společné soužití v tvůrčím procesu. Tím, že herec se znevýhodněním vkládá do tvorby sám sebe – a to cele, je na jevišti stále sám za sebe, vytváří odlišnou, jinakostí podmíněnou, estetickou kvalitu než je obvyklé.
Nosným základem výzkumu i umělecké práce ve specifických skupinách jsou především workshopy – umělecké (výtvarné, loutkové, pohybové, hudební) a výzkumné (zaměření na konkrétní výzkumná témata). Určují následná bádání a jejich směr a tím i podmíněný budoucí vývoj konkrétního zkoušení divadelní integrované inscenace. Divadelní laboratorní zkoušky jsou s workshopy úzce provázány, většinou z nich vycházejí, navazují na ně, či jimi prolínají. Z toho vyplývá, že důraz je kladen na všechny etapy, či fáze umělecké práce a výzkumu – ne tedy pouze na výsledné dílo či umělecký výkon. Všechny výzkumné a tvůrčí aktivity jsou procesuálního charakteru, jsou nerozlučně spjaty, propojeny a vzájemně se ovlivňují. Jsou nápomocny proměně vidění a uchopování světa skrze smysluplné setkání, setkávání. A toto setkávání, snažení a lopocení zastřešuje nutnost dialogu.
Otevřený sdílený dialog je nezbytnou podmínkou, bez které by nebylo možné ve specifických skupinách pracovat a samozřejmě nejen v nich. Veškeré výzkumné i umělecké práce se uskutečňují skrze dialogický sdílený tvůrčí proces, který není nikdy definitivně ukončen, nýbrž se vždy nadále konstruktivně vyvíjí a proměňuje v čase. Smysluplné setkání tedy rozvíjí možnosti kreativní spolupráce a je podstatným aspektem celého výzkumu i umělecké práce ve specifických skupinách. Takovéto setkání je například nutným předpokladem antropologického divadla a jeho významných představitelů J. Grotowského, E. Barby, P. Brooka, W. Staniewského, R. Schechnera, ke kterým se též práce ve specifických skupinách odkazuje.
Intimita setkání při tvůrčí práci ve specifické skupině nabízí metafyzické sdílení zkušeností, které sice mohou být zdánlivě skryté, ale skrze sílu divadla se mohou objevit či alespoň zablýsknout. Tato intimita poukazuje na „léčivou schopnost divadla v artaudovském duchu“, na léčivou prasílu umění. Vždy je však nezbytné vnitřní zaujetí, puzení k bádání a objevování, které není apriori spjato s výkonem, touhou oslnit, ale především s touhou po smyslu, s vnitřním chtěním poznávat, porozumět a rozvíjet se.
Při práci ve specifických skupinách musí mít člověk neustále na paměti také otázky etického charakteru, které vyvstávají během procesu umělecké práce i výzkumu – tedy během onoho setkání, které má silný ontologický podtext, neb jakákoli intenzívní tvůrčí práce s lidmi je velmi křehká a diletantství neodpouští.
Postcovidové zkoušení aneb jak se z Krále Artuše Don Šajn stal
Vrátím-li se ještě k zmiňované covidové izolaci a jejím dopadům, tak pro samotné zkoušení chystané integrované inscenace Král Artuš znamenala celkem razantní proměnu. Jeden z herců, který několik let chodil s tím, že by hrozně rád hrál krále Artuše, najednou své osobní téma opustil a v podstatě své chtění eliminoval na touhu práce s jakoukoli loutkou. Začal tíhnout k postavě chrabrého bojovníka, který bude zachraňovat jiné lidi, respektive ženy – princezny, královny, později přibyly modelky, herečky apod. Jelikož pracujeme vždy převážně autorsky, jevila se změna zpočátku jako nečekaná výzva poskytující čerstvý vítr do plachet. Čekal nás nezbytný krok o kus dál, neboť je třeba, aby herci se znevýhodněním s tématem inscenace souzněli, věřili v něj a brali ho za své a to ve skupinové shodě. Nevím, jestli tento posun zcela zapříčinila zmiňovaná izolace, ale pro naši další práci znamenala tato situace vzít nachystané opěrné body k tématu krále Artuše, inspirovat se jimi, ale dobrat se nové, principielně ne zcela odlišné látky – byť tento pocit byl ošidný, jak se samozřejmě později ukázalo.
Téma vztahů se objevuje při každém zkoušení nové inscenace, v podstatě při jakékoli práci ve specifických skupinách. Naši herci se znevýhodněním touží po „normálním“ vztahu, po vlastním bydlení, po rodinném životě nedeterminovaném ústavní péčí. Proto se toto pnutí objevuje vždy a nezastavitelně prosakuje do vzniku jednotlivých divadelních situací i samotného příběhu. Pod tímto „tlakem“ a z několika přípravných setkání a tematických rozprav vzešel nakonec nápad na realizaci notoricky známého Dona Šajna, klasickou loutkovou hru, která konvenovala se všemi tématy, které se objevily v přípravné fázi. Don Šajn se tedy setkal s kladnou odezvou celého týmu a prošel zatěžkávací zkouškou při výběru a následné transformaci z krále Artuše.
Texty lidových loutkářů se nám již dříve ukázaly jako velmi nosné a hercům se znevýhodněním zvláštně blízké, archetypálně známé. Herec se znevýhodněním nachází v těchto tématech sebeidentifikaci a samozřejmě vidinu hrdinství a skutků s tím spojených. Tato motivace je úzce spjata s pocitem svobody, možností seberealizace a smysluplného naplňování vlastního bytí – což je pro člověka žijícího v sociálním zařízení rozhodující a potěšující moment.
Nabyté zkušenosti mnohaletou prací s různými typy loutek, snahu rozvíjet autorský podíl na tvorbě situace, rytmické, zvukové a hudební dovednosti je možné úročit v kolektivní tvorbě při realizaci divadelní integrované inscenace. Jako podstatný fenomén vstupuje do procesu umělecké práce hra a chtění hrát si. Hrát si s tématem, objevovat nové impulsy a autorsky svébytně uchopit zpracovávanou látku a dojít k autonomnímu organickému uměleckému dílu, které se vyvíjí při každém setkání s divákem, tudíž není nikdy ukončené a ani být nechce. Hra je též významným aspektem při rozvoji jedince a velmi cenným zdrojem poznání. Tím pádem hraje i rozhodující roli pro jakýkoli smysluplný kontakt s druhým člověkem. Zkoumání fenoménu hry bohužel odkazuje i k aktuální absenci schopnosti hrát si u současného moderního člověka, což se jeví jako závažný varovný signál vývoje současné společnosti.
Umělecká tvorba ve specifických skupinách a z ní vycházející výzkum je nejen snahou o komplexní pohled na problematiku socializace a integrace člověka prostřednictvím tvůrčí činnosti, ale i nabídkou k hlubšímu zamýšlení se nad objevivšími se tématy, impulsy a východisky například z oblasti umělecké a humanitní.
Úvodní obrázek: Workshop. Foto: Vladimír Novák