Michal Čunderle
STUDENTSKÉ AUDIONAHRÁVKY JAKO STOPY SEMINÁŘE AUTORSKÉHO ČTENÍ
Tento text je jistým doplněním článku Zuzany Pitterové Dírkami v kšiltovce (SET 2023/1), v němž reflektuje svou zkušenost s natáčením audioknih se studenty DAMU a dosti otevřeně nás zve do své tvůrčí kuchyně, anebo spíš badatelny, mluvíme-li o uměleckém výzkumu. Je doplněním o širší, dnes již historický kontext a také doplněním o posluchačskou odezvu.
Autorské čtení patří spolehlivě a dnes už automaticky ke kmenovým disciplínám studijního oboru Herectví se zaměřením na autorskou tvorbu a pedagogiku, který se studuje na Katedře autorské tvorby a pedagogiky DAMU. Ale ne vždy tomu tak bylo. Předmět na DAMU zavedl a vedl prof. Ivan Vyskočil až v ak. roce 1999/2000 zejména na naléhání svých studentů, tedy pět let poté, co katedru založil. Autorské čtení stejně jako autorská prezentace byly totiž disciplínami, které Ivan Vyskočil z Lidové konzervatoře v Josefské ul. na Malé Straně, kde se svým týmem[1] v 70. a 80. letech 20. století učil a vyvíjel koncepci autorského herectví, původně na DAMU nepřenesl. Dneska už se těžko dozvíme proč, zda mu kupříkladu připadalo, že je to vzhledem k jeho tehdejšímu dominantnímu zájmu o zkoumání elementarit, zejména v rámci dialogického jednání, již poněkud odvádějící práce směrem k hotovostem a umění, jak rád říkával. Anebo měl třeba za to, že nemá pro tento předmět dostatek disponovaných studentů anebo jednoduše dostatek času. Možná ho k zavedení autorského čtení vyprovokovala skutečnost, že tématu se chopil prof. Vladimír Mikeš, když (i) se studenty „Vyskočilovy“ katedry provozoval tvůrčí psaní. Na každý pád autorské čtení (původně pod názvem autorské psaní a čtení) nakonec ve zmíněném roce ustavil jako skupinový seminář, kde před ostatními autor (student) nahlas čte svůj text, aby se ze zpětné vazby dozvěděl od druhých i od sebe, nakolik byla jeho zpráva vyslána komunikativně, zda a jak ostatní rozuměli a co k tomu mají.[2] Předmět pak po prof. Vyskočilovi převzal prof. Přemysl Rut, když se po něm ujal rovněž vedení katedry (2003) a když se sluch prof. Vyskočila zhoršil natolik, že bylo prakticky nemožné, aby ve vedení semináře pokračoval. Pak se stalo zvykem, že autorské čtení vedl až doposavad vedoucí katedry. Takže po prof. Rutovi (2013) se semináře chopil autor těchto řádků, který rovněž zavedl institut asistentů (tj. vyzval ke spolupráci na vedení semináře mladší kolegy[3]), předmět se stal také pevnou součástí anglické verze studijního programu, a od roku 2022 ho učí kolegyně Hana Malaníková jakožto současná vedoucí pracoviště.
Předmětu byla věnována řada studií, psali o něm především pedagogové (Ivan Vyskočil, Přemysl Rut, Michal Čunderle, Vítězslava Fryntová, Irena Pulicarová aj.), ale také studenti (Zuzana Sušánková /Bábková/, Monika Tintěrová aj.) a doktorandi (Petr J. Novotný a Vít Zeman, který disertační práci na téma autorského čtení také zdárně obhájil).[4]
V rámci semináře se s autorskými příspěvky setkáváme a pracujeme pouze ve čtené (tj. mluvené a slyšené) verzi. Tedy jako s útvarem slovesným, nikoli psaným. Nezdůrazňuje se tím jenom samotná oralita se svou kontaktností, oslovováním tváří v tvář či prchavou existencí, ale také se podtrhuje procesuální charakter autorské práce. Tím se mj. říká, že na textech je možno a záhodno pracovat dále, pakliže autor má předpoklady, puzení, ambice anebo třebas zakázku. Ostatně z desítek absolventů autorského čtení se jich už nemalá řádka uplatnila na poli „spisovatelském“, své knížky vydali např. (abecedně) Jiří Adámek, Eva Blechová, Olga V. Cieslarová, Jan Hančil, Markéta Hrubínová, Boleslav Keprt, Hana Malaníková, Martina Musilová, Petra Oswaldová, Michaela Piskačová, Irena Pulicarová, Eva Slavíková, Stanislav Suda aj. na poli odborném a Zuzana Macáková, Markéta Machková, Luboš Pavel, Jaroslava Pokorná, Bára Purmová, Olga Škochová Bláhová, Monika Tintěrová, Dagmar Urbánková, Petr Vydra, Václav Wortner, Pavel Zajíček aj. na poli uměleckém, o zmíněných učitelích autorského čtení nemluvě.
Úkolem tohoto textu však není ani zkoumat principy autorského čtení, ani jeho vliv na psavost absolventů či čtivost jejich textů. Rádi bychom se pozastavili nad průběžnými mezivýsledky, mezistavy, mezikroky, které činili sami frekventanti autorského čtení, když některé své texty vzniklé na semináři společně publikovali. Zdůrazněme, že jde o aktivitu studentů, nikoli učitelů, tedy aktivitu zespoda, nikoli svrchu, a to aktivitu dobrovolnou a spontánní. Jednak jde o pětici textových almanachů (Mutter ist nicht zu Hause, Chutě, Jak to mám, Etudy a Almanach textů studentů autorské tvorby / 2009–2014), jednak o trojici audionahrávek (Vaječňák, Ve snu můžeš všechno. I to nemožné… a Dírkami v kšiltovce). Přičemž bylo publikováno celkem 266 textů, z toho 220 v písemné a 46 v audio verzi, od 96 autorů, z nichž 14 si vyzkoušelo obě formy publikování.
Počáteční příklon k tištěným almanachům se dá celkem jednoduše vysvětlit několika základními faktory: mezi studenty byli lidé spjatí s vydáváním knih (redaktor a grafik), bylo tu také dost výtvarníků, kteří almanachy vnímali jako vítanou příležitost realizovat se svými ilustracemi autorsky – v tom šlo konec konců o paralelní linku vůči školnímu tištěnému časopisu Řečiště[5], který vydával většinově totožný tým. Své sehrálo i to, že natáčecí audiotechnika nebyla tak snadno dostupná jako v pozdější době. V neposlední řadě bylo snazší získat na tištěná média finanční podporu a možná tehdejší studenti více inklinovali ke knihám a časopisům jakožto tradičnímu nosiči, jakožto něčemu viditelnému, hmatatelnému, reprezentativnímu. A také se jednalo o jisté nadstavbové pokračování v práci na psaném textu. Z principiálně podobných důvodů se pozdější studenti naopak přiklonili k audionahrávkám. Na katedře se pohybovali lidé, kteří měli k audiu blíže a audionahrávání už pro ně nebylo co do realizace tak složité. Rovněž šlo v určitém ohledu o nadstavbové pokračování práce ze semináře, tentokrát ovšem ve zpřesňování slovesné linky, v precizaci orality.
Námětově není mezi oběma výstupními „kanály“ výraznější rozdíl. Převažují texty tzv. ze života, fikční psaní se vyskytuje spíše v menšině, a převládá vypravění, laděné spíše humorně. V obou případech (tisk vs. audio) se jedná víceméně o rozsahově kratší útvary, což je dáno uzuální podobou semináře[6]. Psaní „do semináře“ má, dejme tomu, kondiční charakter a pro prověřování větších textových ploch není seminář úplně vhodný. Také struktura textů není ve své většině složitá, což opět vychází z primariátu mluveného projevu před psaným. Pakliže jsou tištěné texty doplněny o paralelní sdělení výtvarné (kresby, v některých případech i specifické grafické vyjádření, např. u interjektivních textů Stanislava Sudy), roli výtvarného (ilustrativního) doprovodu přebírá v audionahrávkách hudba, a navíc text se v nich nesděluje jen svým námětem a stylem, ale k recipientovi proniká i osobnost autora skrze jeho hlas, autor se konkretizuje ve své „lidské dimenzi“, jeho slova zní jako osobitá promluva. Nad nahrávkami se vine (ne)vyřčený dotaz, do jaké míry má a chce autor-interpret zůstat věren svému „prověřovacímu“ čtení, jak si mu navykl na semináři, a do jaké míry se chce přizpůsobit médiu rozhlasové (mikrofonové) četby, ne-li dramatizace. Zatímco redaktor (editor) v almanaších byl docela upozaděn, při audionahrávkách se ten, kdo se stává producentem, dramaturgem a režisérem, uplatňuje více. Zvláště když se ve dvou ze tří případů této pozice (a práce) ujala studentka, jejíž tvůrčí kariéra se v tu dobu začala úspěšně rozvíjet právě směrem k rozhlasu, resp. k audioknihám, totiž zmíněná Zuzana Pitterová. Almanachy i CD nejsou tedy jen svědectvím o jednom vysokoškolském semináři, ale také pokusem posouvat tento seminář k tvůrčímu sdělení, které chce obstát veřejně, mimo akademické prostředí, a které chce dostát nárokům, jež knižní či audio publikování s sebou nesou. Můžeme říci rovnou, že jedna každá publikace tuto náročnost a nárokovost splňuje. Samo sebou nejde o plnohodnotné knihy a audioknihy v tom smyslu, že by se jednalo o celistvý, uzavřený, vypracovaný autorský tvar. Na to je tu autorů moc a jinou jednotu než tu v mnohosti lze přece jen těžko vysledovat. Ale to není vada na kráse ani přešlapování někde na půli cesty. Je to odpovídající mezikrok. Kam se dotyčný autor ve svém výrazivu, vyjadřování, stylistice, tématu a jiném posune dál, je na něm. Od vydání prvního almanachu Chutě (2001) uplynulo už dvacet tři let. Regulérních (ve smyslu mimoškolních) autorských knih, nahrávek, produkcí byvších studentů od té doby vzniklo dost a dost, stačí se podívat jenom na výše sepsaný a jistě neúplný „spisovatelský“ seznam. Udělat si obrázek, ba srovnání lze tedy docela jednoduše, kdyby na to přišlo.
My však nyní podrobnější pozornost zaměříme na audionahrávky. Za tou první s názvem Vaječňák z roku 2007 stojí tehdejší studentka (a dnes písničkářka) Monika Šonková. Najdeme tu třináct nahrávek o celkové délce 94 minut. Z nich lze označit devět (do jisté míry) jako autobiografické (Pulicarová, Malaníková, Feithová, Novotný, Kafková, Šonková, Seidl, Povolný, Harmaňoš), ty jsou rovněž psány v ich-formě, zbylé tři (Čunderle, Jenšík, Astachina) vykazují znaky spíše psaní fikčního a jsou psány er-formou. Dialogizovaný text Markéty Hrubínové stojí někde na pomezí. Z toho dva texty jsou napsány a přečteny ve slovenštině (Seidl, Harmaňoš), jedno čtení je s přiznaným ruským přízvukem (Astachina). Tolik základní statistiky a nyní ke konkrétům.
Irena Pulicarová se ve svém textu vyznává z lásky k Irsku i chlapíkům, které tam na stáži potkala, načež ke konci učiní nečekanou přesmyčku a její pozemské vyznání se přemění v konfesi duchovní, když svým dívčím projevem vzývá irského osvoboditele Daniela O‘Connella. Hana Malaníková pokračuje v tématu já a muži pokusem vyznat se ve vztazích abstrahujícím odosobněním konkrétních identit, které neutralizuje zkratkami středního rodu a ironicky vysvětlující dikcí. Na téma přesvědčivě navazuje Irena Feithová, která nám prostředkuje svou naivistickou rebélii dvaceti let proti pocitu, že je všechno na nic, když nakoupila vaječný likér, cigarety, seznámila se s pobudou a následně vystřízlivěla. K domovu zaměřuje pozornost humoristické čtení Petra Jediného Novotného, jenž popisuje situaci běžné rodinné konverzace, jejíž účastníci se urputně brání tomu, aby cokoli podstatného řekli; poprvé se zde setkáváme s pokusem o expresivní pojetí postav (babička). Svěží groteskní polohu volí Martina Kafková, která nám přibližuje Vánoce u maminky, jež „umí rodit svině“, v příbramském domově, kam Ježíšek jako obvykle tak nějak nepřišel. Na humornou notu zahraje i hlavní tvůrkyně CD Monika Šonková, když s vervou a dramaticky rozehrává své takřka existenciální potkání s opuštěným psem. (Svou pohádku o Vose Marcelce, kterou jsem načetl s Janem Zichem, nechávám bez komentáře.) Markéta Hrubínová nám nabízí hrabalovsky rozmluvený monolog těžce zkoušené ženy, která se chystá na věčnost a setká se s pannou Marií. Poté přichází ke slovu Daniel Jenšík se svou vyskočilovsky rozvíjenou povídkou o profesionalizaci něčeho tak privátního a intimního, jako je loučení. S pokusem o obhajobu ďábla, který je nositelem zla z donucení, pokračuje Nastja Astashina, načež se vracíme k osobnějším vyprávěním: Tomáš Steidl v odlehčené verzi existencialismu refrénovitě promlouvá o svých pocitech osamocení v prázdném bytě, Aleš Povolný stopuje auta a putuje jako o závod českou krajinou a Peter Harmaňoš tráví jedno líné jarní odpoledne ve slovenském městečku.
Na CD Vaječňák je patrná promyšlená celková kompozice, texty na sebe přirozeně navazují, vždy mezi nimi najdete jednoduché logické či asociativní spojení, autobiografické psaní se v půlce přeline v ambicióznější pokusy o tvary, které opouštějí pole známých životních reálií, aby se po tomto vzedmutí atmosféra zase uklidnila a osobní téma se vrátilo ve finále se třemi muži. Hudební předěly s převahou rytmických nástrojů jednotlivá čtení opravdu čistě rozdělují, a poskytují tak čas na doznění předchozího a přeladění na další, bez tendence do čtení více vstupovat. Autoři, podobně jako v semináři, mají k dispozici jen svůj hlas a svůj text a čtou vesměs pečlivě až přepečlivě s tendencí k přehlednému členění, kultivovanému výrazu a uvědomělému projevu, s přiměřeným nasazením i náležitým odstupem. Jen tu a tam se stane, že snad z nezkušenosti akcentují více, než je potřeba, jeden pokus je možná na hranici vědomého výrazu, jinak lze těžko něco zásadního vytýkat. Studenti zkrátka sebevědomě a doslova nezakřiknutě – dobře znějícími hlasy a čtením po smyslu – prezentují pestrou škálu svých solidně (roz)zpracovaných nápadů, v několika případech působí jejich projev a text vysloveně zrale či profesionálně (např. Pulicarová, Hrubínová, Kafková, Šonková, Jenšík, Steidl).
Audioknihy mladých autorů, jak zní podtitul CD Ve snu můžeš všechno. I to nemožné… (2016) a Dírkami v kšiltovce (2021) byly natočeny v režii Zuzany Pitterové, která se, jak řečeno, začala audioknihám věnovat i profesionálně[7]. Starší nahrávku Ve snu můžeš všechno otevírá Boleslav Keprt se svým Varováním: vemlouvavě čte o tom, co nás všechno čeká, až spustí svůj velkolepý příběh, ke kterému ovšemže nedojde. Alina Mirakjan přečte tklivý i směšný, katarktický rozhovor mezi vnukem Miloškem a jeho dědou, Bára Purmová se pokouší na delší ploše vybudovat napínavou záhadu zamčených dveří, Růžena Štanclová si vybavuje svá neohrabaná potkávání s lidmi v metru, Jan Večeřa čte průzračnou humoristickou povídku o dvou venkovských, archetypálních antipodech, krásném a chytrém Petrovi a ošklivém a hloupém Bedřichovi, podsouvaje nám, abychom si příběh dokončili po svém, Michaela Raisová uplatňuje postupy dialogického jednání v sebereflektivně vystavěném autorsko-hereckém výstupu, Zuzana Sušánková nás rytmicky seznamuje se svými poprvé, Karolína Plachá se s úsměvem i tesknotou rozpomíná na dětství na sídlišti, Pavel Zajíček nápaditě využívá tělesné dekonstrukce k vylíčení citového prolnutí, text Dory Tiché v podání Jany Blahníkové vykresluje stísněnou atmosféru jednoho deštivého večera, František Čejka předvede kousek poctivé milostné lyriky, Anna Šimáková Dosoudilová přispěje příhodami, jak narazila jako tělocvikářka v Arménii (?) na šovinistické muže, Olga Mikulska se pokouší zachytit groteskní rozpad jednoho manželství, Václav Wortner víří v romantickém vztahu po maďarsku, Barbora Šupová vypráví o ženě, která neuměla hezky plakat ani trpět, Zuzana Pitterová podmanivě zpřítomňuje svoje holčičí dialogy s dědou, Taťána Janatová promlouvá o svém pracovním vzoru i objevení Ameriky a konečně Tereza Causidisová se vypravila s dědou za snem do jeho rodného Řecka.
Na podobně velkorysé ploše jako u CD Vaječňák (94 minut) zazní osmnáct textů, ve dvou případech sekundují další účinkující (Mikulské pomáhá Večeřa, Šupové Wortner), kteří tak posilují dojem hraného, nikoli vyprávěného dialogu, jedenkrát – zřejmě z provozních důvodů – nečte autorka, nýbrž jiná interpretka. Hudba (Tereza Koláčková) neplní funkci „pouhých“ předělů, více texty provazuje a často i podmalovává, je rovněž co do zvuku barevnější (piano, flétny, kytara, housle, basa, sólový i sborový zpěv aj.), diskrétně se vynořují i jiné zvuky a efekty, jako je houkání, příjíždějící metro, tekoucí voda, rytmizovaný dech, zvuk, jako když přeskočí na desce jehla, mluva mizející do ztracena aj. Překvapivým leitmotivem se stává vzpomínka na dědu (Mirakjan, Pitterová a Causidisová), ve všech případech s nádechem jímavosti, která však zčásti ustupuje očistnému smíchu či dětskému vidění světa. Tónina sentimentu, senzitivity, lyričnosti, introvertnosti, popř. jakési rozpačitosti či nepatřičnosti je tou základní, z níž a s níž je čtena většina textů, což silně podporuje i zjitřelý hudební doprovod, takže základní dojem z poslechu je navzdory tu a tam prosakujícímu humoru sladce nahořklý, „nasmutnělý“, melancholický. Jako by s pocitem, už to nikdy nebude jako dřív, jak zazní v jednom textu.
Audiokniha Dírkami v kšiltovce sestává z šestnácti nahrávek patnácti autorů (Filip Karda přispěl symetricky pojatou dvojmeditací – jednou pro muže a jednou pro ženy). Barbora Wortnerová rozehrává barevné asociování nad povahou přítele, přítelkyně a sebe sama, Martin Doucha se pokouší postihnout tři osudové okamžiky na třech různých místech spjatých záhadnou postavou muže se skřipcem, Daniela Grohová empaticky i ironicky nahlíží na konec babího léta osamoceného pana Krahulíka, kterému v „aspikách jako v zastaveném čase levitovaly věci, které měl rád“, včetně jeho mládí. Vítek Zeman, jinak taky autor a interpret hudební složky, nám vykresluje žebrací triky jednoho postaršího vypočítavého pseudoinženýra, Štěpán Smoljak se hravě až vysmátě chytá za slovo, když si klade otázku, jestli si bůh vymyslel člověka, anebo člověk boha, Monika Tintěrová velmi suverénně spouští sensitivně ironickou vánoční úvahu kluka z dětského domova (a po něm) o své neexistující kariéře a nepoznaných rodičích, Matouš Adam bujaře rytmizuje, rýmuje a asonuje rapovaný příběh čmeláka, který vlétl ze světa „do dutiny břušní“ a zase nazpátek, Vojtěch Klinger provádí sondu do duše „bytostně“ a „hluboce“ nešťastné Emy, která „je jedinou postavou svého vlastního sebedramatu“, Anežka Prosecká za pomoci Báry Drástové provozuje mile absurdní dialog ve frontě, Klára Lidinská zinscenuje fikční (?) soud nad jednou lesbickou láskou a zradou, Barbora Drástová se pokouší vcítit do pocitů kluka, kterého opustila dívka, Veronika Zárubová velice uvěřitelně, naivně i rafinovaně, sní o tom, co by všechno chtěla, Sára Friedlaenderová vypráví o svízelích s řečí a porozuměním, zachycujíc jedno osvícené setkání s ještěrkou na břehu Dunaje, a konečně Filip Karda připravil zmíněné atmosférické ladění, jemně parodující zažité maskulinní a feminní stereotypy.
Objektem vyprávění se často stávají osamělé postavy, kterým se příliš nedaří – ať už aktuálně, anebo zvykově – budovat pevné sociální vazby (Grohová, Doucha, Zeman, Tintěrová, Klinger, Lidinská, Drástová), téma nedorozumění či obecněji nenaplnění se v nějaké míře objevuje i v dalších textech, které však získávají přece jenom pozitivnější konotace (Wortnerová, Prosecká, Zárubová, Friedlaenderová). Ve většině případů jsou však tato témata sdělována s jakousi nepokleslou energií, nerezignovaně, jako dramatické dobrodružství, nebo alespoň jeho náznak. A vůbec hravější, průraznější až rošťácké tóny se vyskytují ve čteních pánů Adama, Smoljaka a Kardy, kteří aktivně experimentují i se (zvukovou) formou. Hlavním hudebním instrumentem je tentokrát kytara, využívaná je však dosti vynalézavě až akčně (smyslná čača v Douchově Šanghaji, parodie Armstrongova šlágru What a Wonderful World, denervní bubnování v Čmelákovi), zejména však spíše krátce, někdy jen jako jingle. To bezpochyby napomáhá energetizaci a delyrizaci celkového vyznění. Uvolněné depatetizaci pomáhá i dramaturgický úvod režisérky a muzikanta, když jako by spontánně promluví o tom, co nás čeká. Možná je škoda, že se toto průvodcovství objevilo na CD jen jedinkrát. Je tu také znát úbytek autobiografických námětů, posun od já k přesahům. Vědomě i disciplinovaně se profesionalizuje i sama Zuzana Pitterová, když se tentokrát vzdala role čtoucí autorky a soustředila se na roli „autorky celku“ (na přebalu je uvedená jako dramaturgyně, režisérka i producentka, konec konců jde o její výzkumný projekt a součást disertace).
Všechna tři CD jsou suverénním tvůrčím počinem, ale i cennou službou semináři autorského čtení. Zachycují některé jeho základní principy navenek, pro veřejnost, i dovnitř, pro samotné účastníky. Stejně tak reprezentují jeho seriózní výsledky a zachovávají nám paměť. Strůjci těchto CD nabídli studentům ne zcela běžnou možnost vyzkoušet a prověřit sebe i svá díla před (mírně) širším publikem, posílit při této nadstavbě vědomí, že to má smysl, a zkusit pružně uzpůsobovat svá sdělení pro jiné médium. Zároveň při poslechu těchto CD může vzniknout otázka, co a jak dál. Jistě se dá a snad i má pokračovat v načaté cestě a připravit něco jako další ukázkový katalog toho nejlepšího, co se v mezičase na semináři urodilo. To je úkol pro toho, kdo by se podobně jako aktivní, podnikaví či uvědomělí studenti před ním něčeho takového chopil a připravil almanach, audionahrávku anebo třebas na mobil natočil video se svou „generací“ spolužáků. Rovněž je ovšem možné, že někomu – zvláště těm, co už to mají za sebou – taková služba semináři stačit nebude, a raději by získané objevy a nálezy prohluboval, rozšiřoval, tvaroval po svém. Udělal by další krok stranou od školního semináře. A proč vlastně ne? Čistá forma semináře je určena především pro akademickou půdu, v nejlepším slova smyslu, s její elementární otevřeností, hledáním, studováním, zkoumáním.
Literatura:
ČUNDERLE, Michal. O čtení nahlas. In ČUNDERLE, Michal – ŠVEC, Vlastimil (eds.). Psychosomatické disciplíny v teorii a praxi. Praha: NAMU ve spolupráci s Brkolou, 2011, s. 89–91.
FRYNTOVÁ, Vítězslava. O paradoxu autorského čtení. In ČUNDERLE, Michal (ed.). Hic sunt leones: o autorském herectví. Praha: Akademie múzických umění, 2003, s. 66–67.
HAMZOVÁ PULICAROVÁ, Irena. Vyznání autorskému čtení. In ČUNDERLE, Michal – SLAVÍKOVÁ, Eva (eds.). Autor – autorství. Praha: NAMU, 2010, s. 101–107.
RUT, Přemysl: Autorské čtení. In ČUNDERLE, Michal – ŠVEC, Vlastimil (eds.). Psychosomatické disciplíny v teorii a praxi. Praha: NAMU ve spolupráci s Brkolou, 2011, s. 93–96.
RUT, Přemysl. O autorském čtení. In BARTOŠ, Kristýna et al. (eds.). Almanach textů studentů autorské tvorby/2009–2014. Praha: MAKE*detail, 2014, s. 233–241.
VYSKOČIL, Ivan. Autorské čtení.InČUNDERLE, Michal – SLAVÍKOVÁ, Eva (eds.). Řeč, mluva, hlas. Praha: Akademie múzických umění, 2006, s. 7–9.
VYSKOČIL, Ivan. Předmluva. In POKORNÁ, Jaroslava. Maminka není doma. Praha: Brkola, 2006, s. 5–7.
VYSKOČIL, Ivan. Veřejné autorské čtení jako nutná, završující i iniciační fáze autorské slovesné tvorby. In ČUNDERLE, Michal – ŠVEC, Vlastimil (eds.). Psychosomatické disciplíny v teorii a praxi. Praha: NAMU ve spolupráci s Brkolou, 2011, s. 85–88.
ZEMAN, Vít: Jak se čte autor(sky)?: výzkum autorského čtení. Disertační práce, Praha: AMU, 2023.
Almanachy:
KOLEKTIV: Mutter ist nicht zu Hause. Praha: AMU, 2001.
KOLEKTIV: Chutě. Praha: AMU, 2002.
KOLEKTIV: Jak to mám. Praha: DAMU, 2002.
KOLEKTIV: Etudy. Praha: DAMU, 2003.
BARTOŠ, Kristýna et al. (eds.). Almanach textů studentů autorské tvorby/2009–2014. Praha: MAKE*detail, 2014.
Audio CD:
Vaječňák.
Autoři a interpreti: Nastja Astachina, Michal Čunderle, Irena Feithová, Peter Harmaňoš, Markéta Hrubínová, Daniel Jenšík, Martina Kafková, Hana Malaníková, Petr J. Novotný, Aleš Povolný, Irena Pulicarová, Tomáš Seidl, Monika Šonková a Jan Zich. Režie: Monika Šonková. Praha: DAMU, 2007.
Ve snu můžeš všechno. I to nemožné…
Autoři a interpreti: Tereza Causidisová, František Čejka, Anna Dosoudilová Šimáková, Taťána Janatová, Boleslav Keprt, Alina Mirakjan, Karolína Plachá, Olga Mikulska, Zuzana Pitterová, Bára Purmová, Michaela Raisová, Zuzana Sušánková, Růžena Štanclová, Barbora Šupová, Dora Tichá, Jan Večeřa, Václav Wortner a Pavel Zajíček. Režie: Zuzana Pitterová. Praha: DAMU, 2016.
Dírkami v kšiltovce
Autoři a interpreti: Matouš Adam, Martin Doucha, Barbora Drástová, Sára Friedlaenderová, Daniela Grohová, Filip Karda, Vojtěch Klinger, Klára Lidinská, Anežka Prosecká, Štěpán Smoljak, Monika Tintěrová, Barbora Wortnerová, Veronika Zárubová a Vít Zeman. Režie: Zuzana Pitterová. Praha: DAMU, 2021.
Úvodní foto: archiv DAMU
[1] Vítězslava Fryntová (řeč), Libuše Válková (hlas), Otakar Roubínek (dramaturgie) aj.
[2] Na zmíněné Lidové konzervatoři probíhalo autorské čtení / autorská prezentace jako individuální výuka ve formátu one to one, resp. Vyskočil a jeden žák.
[3] K dnešku se na postě asistentů (vy)střídali např.: M. Raisová, P. Zajíček, O. Bábek, P. J. Novotný, V. Zeman, A. Asikainen aj.
[4] Soupis dotčené literatury uvádím v základní verzi za článkem, v tuto chvíli nejkompletnější a nejaktuálnější lze najít v disertaci Víta Zemana.
[5] Časopis založili na katedře autorské tvorby a pedagogiky DAMU její studenti a příznivci, kteří až do roku 2009 vydali 26 čísel.
[6] Během 90 minut se zpravidla postupně dostane na 3 čtoucí a diskusi ke každému z nich.
[7] Např. za nahrávku Stela a 16 huskyů získala v roce 2021 Cenu Bystrouška, pravidelně pracuje pro nakladatelství Tympanum či OneHotBook.