Vladimír Novák:
VÝZKUMNÁ VÝCHODISKA Z OBLASTI SPECIFICKÉHO, LOUTKOVÉHO A ALTERNATIVNÍHO DIVADLA V UMĚLECKÉ PRAXI
Smysluplné poznávání a touha po něm jsou jedním ze základních předpokladů pozitivního rozvoje člověka. Kultivuje naši duši, skýtá radost a naplňuje smysl naší životní pouti. Poznání zvyšuje pestrost a kvalitu našich životů. Význam bádání v oblasti uměnovědné je tím významnější, že pomáhá ozřejmovat zásadní otázky po smyslu lidského konání nejen z oblasti umělecké, ale také z příbuzných či velmi blízkých disciplín.
Problematika uměleckého výzkumu, tak jak je chápán v uměleckém akademickém prostředí, je v jeho uchopení, zařazení, neboť rozkročenost/rozpínavost současného umění a jeho derivace je enormní a je problematické uchopovat samo umění, vyznat se ve spletitosti uměleckého světa. Přibude-li k tomu ještě badatelská činnost, stává se toto spojení velice těžko přehledným vůbec. Nemalou potíž v uchopitelnosti způsobuje i neukotvenost samotného pojmu v českém akademickém prostředí. Pojmy jako umělecký výzkum, výzkum uměním, art-based research, výzkum inspirovaný uměním, výzkum v umění apod., ve světě hojně používané, si jen velice pozvolna a těžko nacházejí v českém prostředí jisté, jasně vymezené a definované místo.
A co tedy umělecký výzkum je?
Můžeme říci, že podstatou uměleckého výzkumu (i jeho odlišností od hlavního vědeckého proudu) je uznání samotné tvůrčí práce, jejích metod a principů a s ní spojených uměleckých výstupů jako relevantního výzkumného procesu, který ukazuje na mnohé potenciality v jednotlivých uměleckých i humanitních oborech, segmentech či disciplínách a přináší nová potřebná poznání.
Přistoupíme-li na fakt, že umělecká praxe je v mnoha ohledech tvůrčí a kritická forma lidské činnosti směřující k smysluplnému poznávání, můžeme tuto činnost označit za výzkum tehdy, má-li potřebné aspekty, které jsou z hlediska výzkumu obhajitelné/nezbytné. Není-li cílem jen samotná umělecká praxe, ale její překročení například směrem k aplikovatelnému využití poznatků a objevených principů do vlastní budoucí praxe či do praxe jiných tvůrců či pracovníků v příbuzných disciplínách, je možno hovořit o uměleckém výzkumu. Velmi cenným příkladem z praxe jsou například poznatky a badatelské výstupy z Výzkumu specifického divadla a využití jeho metodických principů při integraci minoritních skupin (lidí se znevýhodněním), realizovaného na Divadelní fakultě AMU v Praze v Ústavu pro výzkum a studium divadla alternativního, loutkového a specifického, z kterého jsou veškeré poznatky, nalezené postupy a principy vždy implementovány do budoucích výzkumných kroků a uměleckých aktivit a především – a to je z hlediska praxe a výzkumu významné – aplikovány v terénní práci pracovníků v pomáhajících profesích i uměleckých aktivitách s lidmi s postižením či jiných specifických skupinách a též hojně prezentovány na konferencích, symposiích, festivalech apod.
Všechny projevy/akty uměleckého výzkumu by měly být tvůrčí, kritické, reflektující současné dění, měly by zahrnovat komplexní zapojení člověka s jeho imaginací a intelektem. A právě nezbytným předpokladem je využití nalezených a vyzkoušených procesů, principů a postupů uměleckých v kontextu tradičních přístupů vědeckých. Cíle mohou být různé, velice pestré a do mnoha disciplín přesahující, jelikož předmětem zájmu je ve většině případech člověk a jeho bytí ve světě. Transdisciplinarita je již jakýmsi nepsaným pravidlem, chceme-li, aby náš výzkum byl smysluplný, úspěšný, docházející k východiskům, které lze aplikovat v dalším bádání či umělecké praxi / a nejen té /. V tomto ohledu je tedy kladen i velký nárok na samotné badatele a jejich vědomostní zázemí / aparát a přehled v aktuálním i historickém celospolečenském kontextu i v odborném „vědeckém“ prostředí.
V praxi výzkumníci často naráží na nemožnost svůj výzkumný záměr z oblasti divadelní zařadit, nezřídka jsme svědky toho, že potenciální výzkumník či výzkumnice neznají důkladně „pravidla hry“ (ponechám stranou, z jakých důvodů) a poté se cítí zneuznáni, protože jim není umožněno v jejich intencích bádat a uplatňovat své ideály. V tomto případě je otázka, do jaké míry je to překážka systému, a do jaké míry neschopnost či neochota výzkumníka či výzkumnice adekvátně přizpůsobit své ambice, záměry, chtění, ideje podmínkám, které jsou nastoleny a jsou v aktuálním měřítku poplatné. A kteří nejsou s to v tomto komplikovaném stavu smysluplně směřovat své ideje k příznivému rozvoji, ale hrozí jim spíše stagnace, nemožnost překročit svůj stín či zbytečné ulpívání na vlastních ideálech a tvrzeních s výčitkou, že ony ideje nejsou akceptovány „systémem“.
Žádný výzkum není nahodilou, ani nechce být nahodilou záležitostí. Je k němu třeba odhodlání, zodpovědnost, pnutí k neustálým otázkám, flexibilita, ochota naslouchat a vést dialog, je třeba vnitřního přesvědčení o tom, že výzkumný proces má smysl a může být prospěšný pro jiného člověka, společenství, společnost, kulturu. Jedná se o kontinuální, dlouhodobou a systematickou práci, která vyžaduje péči, nadšení a obětavost. V uměleckém výzkumu jde exaktnost a systematičnost ruku v ruce s tvořivostí, imaginací a mnohdy zdánlivě zanedbatelnou radostí – ale v případě jakéhokoli bádání nepochybně nezbytným aspektem. Spojí-li se všechny tyto zmíněné atributy, výzkum může být nejen objevný a novátorský, ale především svým obsahem a výsledky přínosný pro člověka a společnost. Skrze estetickou hodnotu může přinést nové komplexní pohledy na etické, společenské i politické otázky.
Bezprostřednost (ve které například Masaryk vidí zásadní nezbytnost a přínos z hlediska poznávání), hra, radost a svoboda jsou další nezbytné aspekty umělecké tvorby a výzkumu. Hru a radost můžeme chápat nejen jako zcela zásadní fenomény formující osobnost a bytí člověka, jeho (kreativní) myšlení a jeho existenci ve společnosti. Ale také jako naprosto nezbytné atributy smysluplného umělecko-vědního bádání, které má vést k poznávání a uchopování bytí a světa. „Radostné vědění“ – radost z poznávání a bádání je něčím, co nelze přehlížet při žádné vědecké a výzkumné činnosti. Ukazuje se to právě například při umělecko-sociálních projektech, které lze nahlížet transdisciplinárním prizmatem a jejichž přínos je rozdiferencovaný do mnoha směrů a disciplín. Je nezbytné být otevřený mnoha impulsům i z jiných oblastí než jen té umělecké. Být radostný z dialogu s jinými tvůrci či spolubadateli, z dialogu v sokratovském smyslu, který potvrzuje a kultivuje naše bytí, není nikdy dialogem uzurpujícím, nýbrž rozvíjejícím, smysluplným a přínosným.
Komplexnost lidského poznání spočívá právě v propojování výsledků ze všech oblastí výzkumu, který je v rámci lidské činnosti vykonáván, tj. vědeckého, uměleckého a duchovního. Samy o sobě, vyčleněny z kontextu, nemají výsledky z jednotlivých oblastí optimální přínos a dopad. V ideálním případě se mají vyvažovat, nejlépe při samotném výzkumném procesu, ale i při jeho následném hodnocení.
Jak již bylo zmíněno, velice prospěšné, nejen pro uměleckou práci, ale především pro umělecký výzkum samotný, je přirozené rozkročení od divadelních disciplín k příbuzným oborům či disciplínám: antropologii, filosofii, pedagogice, sociologii, muzikologii, historii, lingvistice, kulturologii, psychologii, neurovědám apod. Např. „neurovědy“ nám velice pomáhají uchopit a pochopit problematiku lidského jednání a kreativity v kontextu vystupování na scénu (ať už divadelní či každodenního života). Z toho vyplývá komplexnost a pestré možnosti využití poznatků z terénu a umělecké práce pro výzkum v dané oblasti zájmu. Mezioborovost, v současné době velmi často skloňovaná a stále více se v divadelní tvorbě objevující, je již – dalo by se říci – v uměleckém světě nezbytností. Hranice umělecké tvorby jsou čím dál více rozmělňovány a rozšiřovány k mnoha dalším oborům či zákoutím lidské činnosti.
Hlavním předpokladem je, že umělecký výzkum vychází či úzce souvisí s praktickými uměleckými realizacemi. Není tedy možné ho provádět výlučně, samostatně, ale vždy v přímé interakci v procesu realizace uměleckého díla. Stává se tak důležitou součástí utváření pohledu na svět a společnost. Svou komplexností obsahuje důležité premisy a zdroje rozšiřující pochopení souvislostí a možností analýzy a reflexe, které jsou pro samotné bádání nezbytné. Neustálé kladení si nových otázek, neukončenost, neustrnulost, puzení k hledání souvislostí, pnutí k dalším krokům ozřejmujících smysl a směr bádání jsou nepostradatelnými aspekty této činnosti a putování krajinou umění.
Jelikož je též důležitá inspirace, komparace, potřeba analýzy a reflexe, touha ladit své myšlenky, porovnávat názory s ostatními, kontextualizovat své poznatky, je výhodné přesahovat v bádání a tvůrčí činnost své pole zájmu a hledat všemožné dostupné zdroje a prameny. Neméně důležitá je schopnost vlastní zkušenost analyzovat a reflektovat.
Tyto premisy vychází i z hlavních cílů Ústavu pro výzkum a studium divadla alternativního, loutkového a divadelní tvorby ve specifických skupinách DAMU. Hlavní výzkumné směřování ústavu je naplňováno v projektech zaměřených na interdisciplinární výzkum interakce jevištních komponentů a využití metodických principů v divadle specifickém, loutkovém a alternativním. Základním principem je podpora tvůrčí interakce mezi vědeckým výzkumem, technologickým vývojem a oblastí současného specifického, loutkového a alternativního divadla. Dochází k inovativnímu, teoretickému, metodickému a aplikovanému pokroku s důsledky za hranicemi světa divadla. Jednotlivé projekty zahrnují teoretické, praktické i experimentální výzkumné práce směřující k získávání a ověřování nových poznatků, vědomostí a dovedností potřebných pro progresivní vývoj v oblasti divadla specifického, loutkového a alternativního. Tento dynamický výzkum (teoretické, praktické i experimentální umělecké činnosti) se zaměřuje také na způsoby prezentace dosažených poznatků, aby se dostal nejen mezi profesionály v různých segmentech oborů, ale i mezi širší veřejnost. Realizované projekty – především ty z oblasti specifického a sociálního divadla – tak spadají do oblasti aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje, což implikuje účelné využití poznatků a zkušeností v praxi nejen v divadelní tvorbě a výzkumu, ale především v sociální sféře.
Cílem není provádět výzkum pro něj samotný, nýbrž zásadním předpokladem je rozvíjející proces vedoucí k poznávání a ozřejmování smyslu lidského konání a bytí – v našem případě v kontextu divadelním, a to, s jakou otázkou do bádání vstupujeme.
Výzkum je systematická tvůrčí práce rozšiřující poznání, včetně poznání člověka, kultury nebo společnosti, metodami umožňujícími potvrzení, doplnění či vyvrácení získaných poznatků, prováděná jako základní, aplikovaný výzkum nebo experimentální vývoj.
Dle současné legislativy přicházejí v úvahu tyto tři okruhy výzkumu. Základní výzkum, aplikovaný výzkum a experimentální rozvoj. Umělecký výzkum byl v ČR zohledněn pouze v grantové podpoře TAČR (Technologická agentura ČR) v programu ÉTA, v současné době již neaktivním programu. Je tedy nezbytné své výzkumné záměry přizpůsobit třem základním zažitým okruhům. Uvedu zde základní definice a pojmy dle Zákona č. 130/2002 Sb. o podpoře výzkumu a vývoje.
Základní výzkum je experimentální nebo teoretické práce prováděné s cílem získat znalosti o základech či podstatě pozorovaných jevů, vysvětlení jejich příčin a možných dopadů při využití získaných poznatků. Základní výzkum lze rozdělit na: čistý základní výzkum neboli badatelský výzkum, který je prováděn v zájmu rozvoje poznání, a to bez úsilí o hospodářský či sociální přínos (ani dlouhodobě) a také bez snahy o aplikaci výsledků na řešení praktických poměrů, i bez snahy o předání výsledků těm, kteří jsou za využívání vědeckých poznatků odpovědni. A na orientovaný základní výzkum, který je prováděn s očekáváním, že vytvoří širokou bázi poznatků, která pravděpodobně bude základem pro řešení již rozpoznaných či předpokládaných (aktuálních či budoucích) problémů, či objevujících se možností využití.
Aplikovaný (cílený) výzkum je experimentální a teoretické práce prováděné s cílem získání nových poznatků zaměřených na budoucí využití v praxi, jednoznačně zaměřených na specifické, konkrétně stanovené cíle využití. Aplikovaný výzkum lze rozdělit na: všeobecný aplikovaný výzkum, který je soustavným zkoumáním za účelem získání nových poznatků, které ještě nedosáhlo stadia s jasnou specifikací cílů pro jeho aplikace. A na specifický aplikovaný výzkum, který je rovněž soustavným zkoumáním za účelem získávání nových poznatků, ale směrovaných k specifickému praktickému cíli s jasnou aplikací výsledků.
Experimentální vývoj je systematická tvůrčí práce směrující k rozšíření stavu poznání, včetně poznatků o člověku, kultuře a společnosti, a jeho použití s cílem nalézt nové možnosti využití těchto poznatků. Získávání, spojování, formování a používání stávajících vědeckých, technologických, obchodních a jiných příslušných poznatků a dovedností pro návrh nových nebo podstatně zdokonalených výrobků, postupů nebo služeb.
A dále je pro představu důležité zmínit, alespoň ve stručnosti základní výzkumné výstupy (výsledky), které mohou v případě výzkumu z oblasti divadelní vzejít a být uznatelné. Jsou definovány dle Metodiky hodnocení výzkumných organizací a programů účelové podpory výzkumu, vývoje a inovací. Pozn.: Jedná se o výběr hlavních reálných výsledků pro oblast divadelních umění.
1. Recenzovaný odborný článek (Jimp , Jsc , Jost )
Recenzovaným odborným článkem je původní, případně přehledový článek zveřejněný v odborném periodiku (časopise) bez ohledu na stát vydavatele, který prezentuje původní výsledky výzkumu a který byl uskutečněn autorem nebo týmem, jehož byl autor členem a jím uváděná afiliace se vztahuje k české výzkumné organizaci.
Odborným periodikem se rozumí vědecký recenzovaný časopis, s vědeckou redakcí, který vychází, případně vycházel periodicky, má přidělen pouze kód ISSN, případně e-ISSN a je vydáván v tištěné, v tištěné i elektronické nebo jen v elektronické podobě, včetně zveřejnění on-line.
2. Odborná kniha (B)
Odborná kniha prezentuje původní výsledky výzkumu, které byly uskutečněny autorem knihy nebo autorským týmem, jehož byl autor členem. Kniha je neperiodická odborná publikace o rozsahu alespoň 50 tištěných stran vlastního textu bez fotografických, obrazových, mapových apod. příloh vydaná tiskem nebo elektronicky a posouzená (recenzovaná) alespoň jedním obecně uznávaným odborníkem z příslušného oboru formou lektorského posudku (ne však z pracoviště autorů knihy).
3. Stať ve sborníku (D)
Stať ve sborníku prezentuje původní výsledky výzkumu, který byl uskutečněn autorem nebo týmem, jehož byl autor členem. Stať má obvyklou strukturu vědecké práce s obvyklým způsobem citování zdrojů (nikoliv abstrakt) a je zveřejněna ve sborníku.
Sborníkem je recenzovaná neperiodická publikace, vydaná u příležitosti pořádané konference, semináře nebo sympozia, která obsahuje samostatné stati různých autorů, které mají většinou společný prvek nebo příbuzné téma a má přidělen kód ISBN nebo ISSN, případně oba tyto kódy.
4. Uspořádání konference (M)
Zorganizování (uspořádání) konference, semináře nebo sympozia.
Součástí konference musí být veřejné prezentace původních výsledků výzkumu a vývoje, které byly uskutečněny autorem nebo týmem, jehož byl autor členem.
5. Uspořádání výstavy (E) nebo Uspořádání výstavy s kritickým katalogem (E-krit)
Katalog musí splňovat parametry výstupu B – odborná kniha.
6. Audiovizuální tvorba (A)
Např. dokument mapující a shrnující proces výzkumu a umělecké práce).
7. Kapitola v odborné knize (C)
Kapitola nebo kapitoly v odborné knize (pokud kniha splňuje definici pro výsledek druhu B) se uplatňuje v případě, kdy celá kniha má jen editora nebo v případech, kdy autor je v celé knize (na titulním listě, rubu titulního listu) uveden jako spoluautor (byť s menšinovým obsahovým podílem) a je členem autorského kolektivu se zřetelně uvedenými hlavními autory. Kapitola však musí mít uvedeného samostatného autora nebo autorský kolektiv. Pokud je odborná kniha zařazena v RIV jako výsledek druhu B, nemohou být její kapitoly zařazeny jako výsledek druhu C v případě téhož předkladatele výsledku.
8. Uspořádání workshopu (W)
Zorganizování (uspořádání) workshopu.
Součástí workshopu musí být veřejné prezentace původních výsledků výzkumu a vývoje, které byly uskutečněny autorem nebo týmem, jehož byl autor členem.
Pozn.: problematikou workshopu z hlediska relevance a uznatelnosti v uměleckém výzkumu se zabývá článek Problematika terminologie výstupů v uměleckém výzkumu
Z hlediska dělení výzkumu a zařazování výsledků z výzkumných projektů je z výše uvedených informací patrné, že problematika výzkumu vycházejícího z divadelní oblasti je značně komplikovaná a pro mnohé – co se například výstupů týče – nepřekonatelná. Právě proto, že divadelní inscenace – byť laboratorní, vykazující prvky novosti a objevnosti – do výzkumných výsledků nelze zařadit a například v žádostech o grantovou výzkumnou podporu ji tedy nelze uvést jako hlavní výstup. Z hlediska uznatelnosti a relevance výzkumných výsledků a s tím souvisejícího etablování uměleckého výzkumu, je ale na místě zamýšlet se nad výhodami propojitelnosti uměleckých výsledků a s tím souvisejících výsledků výzkumných. Přínos je právě v oné návaznosti, propojení umělecké praxe s přidruženým/souběžným či následným bádáním. Pestrost a neohraničenost zdají se být spíš výhodou, cennou skutečností a výzvou zároveň. Jde jen o to, jakou perspektivou člověk vše ve své mohoucnosti nahlíží.
Odkazy:
1. Hodnocení vybraných výsledků | Výzkum a vývoj v ČR (včetně přidružených odkazů)
https://vyzkum.gov.cz/FrontClanek.aspx?idsekce=915044
2. Základní pojmy výzkumu a vývoje v OECD a EU | Výzkum a vývoj v ČR (včetně přidružených odkazů)
https://vyzkum.gov.cz/FrontClanek.aspx?idsekce=932
3. Divadelní fakulta AMU v Praze, Vědecká a výzkumná pracoviště
https://www.damu.cz/cs/veda-vyzkum-rozvoj/vedecka-pracoviste
Tato studie vznikla na Akademii múzických umění v Praze v rámci výzkumných aktivit Ústavu pro výzkum a studium alternativního, loutkového a specifického divadla podpořených z prostředků Institucionální podpory na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace, kterou poskytlo MŠMT v roce 2024.
Autor byl redaktorem tohoto časopisu, avšak nebyl zapojen do recenzního řízení ani do rozhodování o přijetí tohoto rukopisu k publikaci.
Úvodní obrázek: Don Šajn. Foto: Vladimír Novák